Naložit, odvézt, vyložit. Pokud možno co nejrychleji, bezpečně a nejkratší cestou. Kdekoliv v Evropě. To je ve zkratce náplň činnosti společnosti J.M.I.T., jejíž ikonické bílé kamiony s červenomodrými pruhy brázdí kontinent už 35 let. Jak se z malé firmy z Hluboček stal uznávaný mezinárodní přepravce? Jak řeší náročnou logistiku a proč v ní zaměstnanci zůstávají i desítky let? Je tu další díl seriálu Liga úspěšných, ve kterém společně s Okresní hospodářskou komorou Olomouc představujeme pozoruhodné firmy z regionu.

Společnost J.M.I.T. nabízí komplexní služby v oboru nákladní přepravy. „Naše společnost se zabývá logistickým servisem. To znamená, že děláme dopravu, částečně logistiku a spedici pro vybrané zákazníky z regionu, z celé republiky a Evropy,“ vysvětluje předseda představenstva Jaromír Musil a dodává, že základ jejich portfolia tvoří zakázky nejen z Česka, ale i ze zahraničí. Každodenní chléb firmy spočívá v přesném a spolehlivém toku nejrůznějšího zboží. Jak to vypadá v praxi? „Někde něco naložit a jinam to odvézt, vyložit, zase něco dovézt a zásobovat továrny materiálem i komponentami. A následně hotové výrobky odvážet k zákazníkovi nebo do centrálních skladů,“ popisuje jednoduše základní princip Musil. Své ikonické soupravy vysílá J.M.I.T. napříč celým kontinentem. „Jezdíme do všech států v Evropě, nejvíc jsme ale zaměření na Německo, Itálii a Benelux, kam jezdíme nejčastěji,“ upřesňuje šéf společnosti. Samotná flotila si přitom dlouhodobě zachovává stálou velikost. „Držíme se někde mezi 70 a 80 kamiony,“ dodává. Specializací dopravce jsou především nadstandardně velké náklady. „Jsme zaměřeni především na velkokapacitní dopravu, neděláme tak třeba zásobování hypermarketů nebo převoz potravin. Dominantní je pro nás segment automotive, další velkou roli hrají stavební materiály a izolace, které jsou lehké a objemné,“ vypočítává Musil. Zásadní stálicí a historickým kořenem úspěchu firmy je však ještě jeden obor. „Na bílé technice jsme vyrostli, tam jsme začali spolupráci s tehdejší Morou Moravia. Dnes obsluhujeme nejen Moru, s níž jsme vlastně v Hlubočkách sousedi, ale jezdíme i pro nedaleký velký závod Miele. Bílá technika má také požadavky na velký objem, proto se využívají naše soupravy,“ uzavírá k hlavní náplni firmy Musil.

Druhá divize společnosti je unikátní a vysoce specializovaná. „Mezi leteckými terminály převážíme drahé zboží, oblečení, cigarety, počítače nebo poštu. Jsou to zkrátka speciální přepravy, které jsou velmi náročné na bezpečnost,“ prozrazuje Jaromír Musil méně známou tvář společnosti. V praxi to funguje v režimu takzvané náhradní letecké přepravy, kdy kamiony pendlují přímo z jednoho letiště na druhé. „Co zrovna nemůže letadlem, to převážíme my. Je to ale v naprosto stejném bezpečnostním režimu jako letecká doprava,“ vysvětluje obchodní ředitelka Sabina Artnerová a doplňuje, že taková práce vyžaduje i mimořádně připravené lidi. „Posádky jezdí také ve dvou, řidiči jsou na to speciálně proškolení, musí mít speciální certifikáty… Někdy se kvůli bezpečnosti jede i s doprovodem dalších vozidel v konvoji,“ dodává Artnerová.

Příběh firmy J.M.I.T. se začal psát v roce 1991. Jaromír Musil byl tehdy zaměstnancem ČSAD, s dopravou už měl bohaté zkušenosti. „Rozhodl jsem se postavit na vlastní nohy a založit firmu. Pronajal jsem si od ČSAD nákladní auto a začal jezdit. Do toho jsem řešil financování a úvěry. Byla to hodně hektická doba. Spal jsem pět hodin týdně, jel jsem na doraz,“ vzpomíná dnes Musil. Zlom přišel ve chvíli, kdy se podařilo domluvit spolupráci s firmou Mora Moravia. „Pocházím odsud, takže jsem na ně měl vazby. Pro ně tehdy jezdila nějaká holandská firma, se kterou ale nebyli spokojení. A tehdejší vedení zvažovalo, že koupí vlastní auta. Řekl jsem jim, ať nic nekupují, že ta auta koupím já a budu pro ně jezdit,“ usmívá se Jaromír Musil. Pro rozjezd dopravy ve velkém ale potřeboval větší a sofistikovanější auta, než byla v tehdejším Československu dostupná. „Po nějakých peripetiích se mi podařilo objednat čtyři Volva. Dorazila v květnu 1992. Na ty jsem si potom na Slovensku nechal vyrobit nástavby. To bylo něco! Tady u nás jezdily tak maximálně LIAZy, kam přijely moje kamiony, tam budily rozruch. Asi tomu napomohlo i logo, které jsem si sám navrhl, a bílo-modro-červený design. Do dnešních dnů design aut doznal jen drobných změn, na logu se nezměnila ani čárka. Co je dobré, na to by se nemělo sahat,“ vypráví Musil. Mimochodem, zkratka J.M.I.T. znamená Jaromír Musil International Transport. „Dlouho jsem si myslel, jak je to geniální a úžasné, než přišla manželka a řekla: ‚Ne, ne, znamená to Je Moje I Tvoje.‘ Tak to přejmenovala,“ podotýká s nadsázkou k rodinnému pojetí značky Musil.
Z tehdejší doby se traduje i historka z celnice, kdy si vezl nová auta. „Při celním prohlášení celník říkal: ‚Jo, jo, 1,8 milionu marek, to si dal někdo pěkný dárek.‘ A já mu říkám: ‚No, jo, to jsem si dal já.‘ Půjčit si uměl každý, ale horší to bylo s vracením,“ směje se dnes při vzpomínce na tehdejší obrovský finanční závazek.

Dnes, přestože se už dávno změnila na akciovou společnost, zůstává firma stále rodinnou a nová generace se již připravuje na převzetí pomyslné štafety A jak zdůrazňuje její zakladatel, sice se neobejde bez špičkové techniky, ale nejdůležitější hybnou silou zůstává lidský faktor. „Doprava nemůže fungovat bez aut a nemůže fungovat bez dispečinku. Dispečeři mají za úkol zoptimalizovat toky nakládek, vykládek a provoz aut tak, aby měly minimální prostoje,“ vysvětluje Musil. Druhým klíčovým článkem jsou samozřejmě lidé za volantem. „Bez řidiče to auto nikam nedojede. Proto se jim snažíme vytvářet maximální podmínky, které by jim vyhovovaly,“ dodává. To, co olomouckou společnost skutečně odlišuje od jiných, je neuvěřitelná věrnost jejích pracovníků. „Z našich 110 zaměstnanců jich jedenáct působí ve firmě déle než dvacet let a čtyři z nich dokonce více než třicet let. Úplný primát pak drží pracovnice, která ve firmě působí neuvěřitelných 33 let a začínala právě na dispečinku,“ vyzdvihuje obchodní ředitelka Artnerová. Právě v loajalitě lidí a předávání zkušeností vidí hlavní know-how firmy. Kořeny této věrnosti sahají až k samotným počátkům podniku. „Tehdy k nám přišla spousta lidí z bývalého ČSAD. Přestože už jsou dnes v důchodu, zveme je stále na společné akce. Právě oni mají obrovský podíl na tom, že firma fungovala, že se rozběhla a že dnes můžeme být tam, kde jsme,“ vzpomíná Musil. Šlo podle něj o zcela samostatné profesionály. „Byli to lidé, kteří tehdy jezdili bez navigací a mobilních telefonů. Měli obrovské zkušenosti a cit pro techniku,“ popisuje s tím, že řada z nich zůstala podniku věrná po celou svou kariéru.

Přepravovali jsme například tovární tým Lotus Renault ve Formuli 1...

Dnes leží zásadní tíha odpovědnosti na dispečinku, který musí trasu naplánovat doslova na minutu přesně. „Náš řidič nemůže zastavit někde u cesty. Dispečer musí naplánovat trasu tak, aby vůz stihl vždycky dojet buď do cíle, nebo na hlídané parkoviště,“ vysvětluje Sabina Artnerová Vozidla jsou navíc neustále pod dohledem. „Jsou pod online monitoringem, takže to vidíme nejen my, ale v případě leteckývh přeprav na to dohlíží i specializovaná bezpečnostní agentura A má-li zájem, může i zákazník live vidět, kde zrovna se jeho zboží pohybuje,“ dodává obchodní ředitelka.

Během více než tří dekád provozu se na korbách kamionů J.M.I.T. vystřídalo ledacos. K těm nejzajímavějším zakázkám patřily bezesporu transporty pro vrcholový motorsport. „Přepravovali jsme například tovární tým Lotus Renault ve Formuli 1. Převáželi jsme i auta pro seriál Formule GP,“ loví v paměti Jaromír Musil. „Občas se objeví různé drahé náklady, o kterých ani nesmíme říkat, co to je,“ naznačuje šéf společnosti.

Přestože fluktuace zaměstnanců ve firmě není nezvykle vysoká, zejména o nové řidiče má společnost stále zájem. „Ideálně hledáme zkušené lidi, ale jsme schopni si vychovat i úplné nováčky,“ upozorňuje Musil. Usednutí za volant kamionu totiž dnes předchází překonání nemalých překážek, a to především těch finančních. „Řidič dnes potřebuje řidičský a profesní průkaz. To všechno stojí hromadu peněz. My se na tom samozřejmě snažíme podílet,“ přibližuje náborovou realitu Jaromír Musil. Samotnými zkouškami to ale zdaleka nekončí. „Pak jde na praxi. Řidiči, kteří začínají, mají třeba tři až čtyři měsíce zácviku. Jezdí s někým, kdo jim všechno vysvětluje, ukazuje, jak se jezdí, co se dělá, jak se vyplňují dokumenty nebo jak se pracuje s tachografem. Požadavky na to, co musí řidič zvládat, jsou dnes enormní,“ vypočítává Musil. Paradoxně není nutná jazyková výbava. „Ta práce je v mnohém rutinní, řidiči se dostávají do známých situací, mnohdy jenom předají doklady a pak se rozběhne nějaký automatický proces. Musí být schopni se domluvit, ale z jazyků je nezkoušíme. Ostatně, máme pracovníky nejen z Česka, ale i ze zahraničí,“ doplňuje Sabina Artnerová.

Když nám dnes někdo volá se zájmem o práci, tak otázku na výdělek předběhne dotaz, jak často bude doma.

Na druhou stranu se výrazně proměnily podmínky a komfort. „Fyzická náročnost už není tak extrémní, jako bývala dřív. Pohodlí v kabinách a zázemí, které se lidem vytváří, je výrazně lepší. Dříve auta neměla klimatizaci ani nezávislé topení,“ srovnává šéf firmy. Ruku v ruce s tím se změnily i priority samotných šoférů. Zásadní roli už nehrají primárně finance, ale čas strávený s rodinou. „Jestliže někdo jede do Anglie, tak se nevrátí hned druhý den. Když nám dnes někdo volá se zájmem o práci, tak otázku na výdělek předběhne dotaz, jak často bude doma. Ideálně by chtěl být doma každý pátek,“ ilustruje současný trend na trhu práce.

Zajímavým specifikem je pak zmíněná divize náhradní letecké dopravy, která funguje v turnusovém režimu a jízdy se dají dlouhodobě dobře plánovat. „Dvojosádky jsou často manželské páry. V tomto režimu to funguje výborně. Jsou tam i páry, které jsou na hranici důchodu a jezdí dál, protože jim takový systém vyhovuje. Tři týdny v kamionu, pak mají dva týdny volno a jsou stále spolu,“ poukazuje na zajímavý fenomén dálkových přeprav Musil.

Na překotné zavádění nových technologií se Jaromír Musil dívá očima dlouholetého praktika velmi střízlivě. U dálkové dopravy podle něj elektřina jako pohon zatím nedává smysl. „Co se týče ježdění po Evropě v řádu tisíců kilometrů, tam elektrifikace nemá místo. Momentálně je to technicky neřešitelné,“ tvrdí rezolutně. Naráží především na chybějící infrastrukturu a obrovské energetické nároky na rychlodobíjení během povinných přestávek řidičů. „Představte si, že na parkovišti chce naráz dobíjet padesát kamionů. My tu elektřinu zkrátka nemáme,“ dodává s tím, že elektrovozy mají logiku pouze u lokálních rozvozů na kratší vzdálenosti. Podobný postoj zastává i k myšlence kamionů bez řidiče. „Nevím, jestli se vůbec dožiju toho, že to bude běžná věc,“ podotýká. Zároveň upozorňuje na paradoxní možný důsledek autonomie: kdyby fungovaly spolehlivé kamiony bez posádek, továrny by si je mohly nakoupit z vlastních rozpočtů a služby klasických dopravních firem by možná už vůbec nepotřebovaly.

Společnost J.M.I.T. nezapomíná ani na své okolí. Běžně otevírá dveře studentům logistických oborů, kteří zde získávají praxi nebo sbírají data pro své absolventské práce. Firma také aktivně podporuje místní sport. „Jsem z Velké Bystřice, podporuji tam především mládežnickou házenou. Pořádáme také turnaje pro týmy z celé republiky,“ říká Jaromír Musil. K blížícím se oslavám 35. výročí založení podniku se navíc chystá i dobročinná akce. „Jedním ze zaměření oslav bude charitativní tombola, jejíž výtěžek chceme směřovat  na podporu nemocným dětem“ prozrazuje.  Hlavním strategickým krokem do budoucna je pak stavba zcela nového firemního zázemí, protože to současné už podniku kapacitně nestačí. „Máme nedaleko tříhektarový pozemek a chceme si tam postavit vlastní zázemí v moderním pojetí, včetně skladovacích prostor. Chceme zkrátka všechno sloučit pod jednu střechu,“ nastiňuje Musil závěrem ambiciózní plány.