Reklama

Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa, venku je 15.5 °C

UPOZORNĚNÍ: Tento příspěvek je starší než 6 měsíců.
Níže uvedené informace mohou být zastaralé či neplatné!

Olomouc.cz - jsme vidět pro vás, 6. část: Jan Procházka

Tipy a názory

13.8.2019

Redakce

Jsme všude tam, kde se něco děje. Denně pro vás plníme náš web tipy a informacemi z nejrůznějších oblastí. A děláme to s radostí. Děkujeme, že jste s námi – že nás čtete a že můžeme být partnery vašemu podnikání. ;) Potkáváte nás, setkáváme se, zajímají vás naše články, vidíte nás v reklamách, na plakátech, na billboardech… Ale kdo vlastně jsme? Co máme rádi? Rozhodli jsme se trochu poodhalit naše soukromí. ;) V šesté části našeho letního seriálu Olomouc.cz - jsme vidět pro vás se představí šéfredaktor Jan Procházka.

Nejlepší životní rozhodnutí právě dospělo do okamžiku naplnění. Se ženou Klárkou jsme se vzali po třech letech.

Foto: Luděk Peřina

Jak začít rozhovor s tebou? Možná otázkou, kde jsi se tu vlastně vzal?
Myslíš tady na Zemi, nebo tady v redakci Olomouc.cz?

Můžeš odpovědět na obojí…
Tak na tu první polovinu si odpověď asi domyslíš. Dva lidi se mají rádi… Ne, vážně. Dostal jsem v životě velikánskou porci štěstí. Skvělý rodiče a jejich rodiče, lásku, kam se podíváš. Možná jsem si toho dřív úplně nevážil, ale to člověk beztak ocení až zpětně, až když si je sám sebe vědom. A to mi dalo do života fakt nejvíc; rozhodně víc než učitelka matiky nebo Skaut, i když ani jejich roli nezpochybňuju. Ale ta láska člověka formuje, dává mu sebevědomí a bez toho se utopíš. Ale nesmíš mě nechat moc rozmluvit, nebo ti uteču od tématu…

To už se trochu stalo, ale dobře...
Prý to má být A4, kolik to je teď? Jsme už v půlce?

Zatím dobrý. Ale to dětství mě ještě zajímá…
Ale protože bylo krásný, tak není moc o čem mluvit. Dneska jsou v módě rozervaný příběhy, emoce… Já se měl fakt dobře a to nikoho nezajímá. Spíš tak kolem patnácti to začalo být na příběh.

Jo?
Měl jsem hodně složitý dospívání, protože jsem strašně zvědavý člověk. Takže jsem se věnoval tomu, co mě zajímalo. Třeba škola mezi moje zájmy nepatřila vůbec. Takže jsem dělal muziku, psal, proháněl holky po mezích… Vždycky jsem šel dost do extrému. Když mě to zajímá, dám tomu všechno. Když mě to nezajímá, kašlu na to skoro stoprocentně. Takže si dovedeš představit, jak to moje vzdělávání vypadalo. Vždycky mě bavila historie, knížky… Takže z těch předmětů jsem měl jedničky. Ten zbytek… (smích). Tak do dvaadvaceti jsem měl hodně nezodpovědný, ale příběhově velmi zajímavý období. Ale já vážně už moc let plánuju, že o tom napíšu knížku.

Tak to se těšíme. Kdy vyjde?
Tohle má být seriózní rozhovor, ale já k tomu neumím dát seriózní slib. Zeptej se raději na něco jinýho. Už tu A4 máme?

S tebou to bude asi přece jen na trochu větší rozsah.
Varoval jsem tě!

Pivní festival fotím už roky. V roce 2017 jsme z těch fotek přímo na festivalu udělali výstavu. Foto: Jiří Polák

Občas se člověk při práci dostane do humorných situací. Foto: Barbora Sísová

Nad Brnem. Takzvanou volnou tvorbu jsem spojil s manželkou Klárkou. Společně fotíme pod hlavičkou Walkers on the Moon.

Na Beerfestu. Foto: Tomáš Helísek

Tak co třeba ta druhá část první otázky. Jak ses vzal v redakci Olomouc.cz?
Vidíš? Už máš určitě stránku pryč a pořád jsme u první otázky… (smích) Jdu na to. Ono to hodně souvisí s tím divokým obdobím. Pracoval jsem tehdy (v roce 2007, pozn. redakce) v jedné velké zahraniční strojírenské firmě. Přestože jsem nakonec vystudovaný úředník, tak jsem se ocitl v místě plným strojů, plechů, laserů, kuřáren a buzerace. To mi po té lásce od rodiny dalo do života taky hrozně moc. Uklidnilo mě to. Zdravě srazilo hřebínek. Ale já tam tehdy nijak nedřel. Po nočních směnách jsem stále víc propadal grafomanii a tady přichází na scénu David Kopřiva, o kterým bude následující díl tohohle seriálu. David tehdy už deset let provozoval server Olomouc.cz a nějak jsme se dali dohromady a já pro něj občas něco napsal. Nikdy dřív jsem nic oficiálně nepublikoval. A najednou jsem měl možnost psát fejetony, reportáže z koncertů, nějaký postřehy… To mě hrozně bavilo. A nic jsem za to neměl, jen skvělej pocit, že v mizérii těch strojů a buzerace mám něco, co je fakt skvělý. No a pak si David usmyslel, že ten web by možná potřeboval redaktora na plný úvazek. A protože uvažuje dost nonkonformně, řekl si, že nechce nějakého učence, ale že by mu vyhovoval spíš mladej kluk, co má zápal a není svázanej zkušenostma. Tak jsme sedli na kafe a já se ani nerozmýšlel. Nastoupil jsem 1. dubna 2007. Najednou jsem seděl v redakci, před sebou v počítači čistej list papíru a tohle mě mělo od dneška živit. A nebyl to apríl.

Foto: Klára Procházková

Takže jsi nikdy neuvažoval, že budeš novinářem?
Ani náhodou! Říkali mi: "Rád píšeš, hezky píšeš, tak buď novinářem." (smích) Tak to ani omylem. S mým přístupem k povinnostem? Uzávěrky, předem danej rozsah, zodpovědnost? Ne, děkuji. Ale ta fabrika mě zklidnila. Ale netušil jsem v ten aprílovej den, že u toho zůstanu kolik? Ta matikářka mi toho vážně moc nedala, bába protivná. Jedenáct let?

Dvanáct. Letos dvanáct.
Vidíš to? Dvanáct let a pořád mě to baví.

Ale stejně, musel to být dost šok. Psát jsi možná uměl, ale o novinařině jsi toho asi moc nevěděl…
No to nevěděl, ale to právě asi byla moje výhoda. Ona to byla hrozně zajímavá doba. Internet, jak ho známe dneska, teprve začínal. V normálních novinách bych tehdy pracovat určitě nemohl. Ale noviny na internetu se teprve hledaly a ty regionální obzvlášť. V redakcích pracovali pořád lidi, kteří uvažovali čtyřicet let stejně, a internet byl jen doplněk, kam překlápěli články, co ráno vyšly na papíře. Aby někdo vytvářel zpravodajský obsah jenom pro web, to minimálně v kontextu regionu byl dost unikát. Dnes už to asi můžu říct: Olomouc.cz do roku 2007, to byl strašnej guláš. Vycházely tu tiskový zprávy z různých zdrojů, občas nějaká fotka, ale nemělo to žádnej směr. Už tehdy ale vykrystalizovalo, že budou jakýsi tři pilíře, z nichž se obsah má skládat. Ty naše slavný polední meníčka, dodneška bezkonkurenční, kalendář akcí a pak zpravodajství, který jsem v podstatě dostal na starost. Měl jsem úplně volný ruce. Mohl jsem psát úplně o čemkoliv. A já se hodně rychle zhlédl i ve focení, takže jsem byl pořád někde v terénu a dělal reportáže, psal… Občas to byly hodně slepý uličky, ale v té době jsme si to mohli dovolit, protože jsme fakt hledali, jakou cestou se vydat. Až po roce jsem dostal zkušeného kolegu Adama Fritschera, který tomu dal trochu větší řád a udělal z nás daleko víc noviny. A dá se říct, že můj zápal a um trochu zkrotil a nasměřoval správným směrem. A hlavně mě toho hodně naučil. To mi asi vyhovuje nejvíc. Já nemůžu sedět v lavici a nechat si něco hučet do hlavy. Musím se učit od někoho, kdo to sám umí a hlavně to aktivně dělá. Takhle jsem se v novinařině naučil všechno. Nejen psát, ale třeba i fotit. Koukal jsem při reportážích, jak to dělá Galgonek z ČTK, Luděk Peřina, Libor Teichmann z Mladé fronty, Rys z Blesku, Jirka Kopáč z Deníku... Pozoroval jsem je při práci: jak komunikují, kam se staví, co si hlídají. A pak jsem studoval výsledek. Dneska je každej král a umí to nejlíp, ale já pořád věřím na to, že pokorně se učit od opravdových profíků je to nejlepší, co pro sebe můžeš ve vzdělávání udělat. A tím, že ten web byl a je úplně jiný médium, jsem mohl ty zkušenosti a dovednosti vzít a vrhnout je novým směrem. To mě hrozně moc bavilo a baví. A zase jsem dlouhej, že?

Býváš horší. Když tu cestu od roku 2007 do roku 2019 zkusíš stručně, a to zdůrazňuji, shrnout. Zkusíš to?
Ale jo. Klíčový slovo na mnoho let je hledání. Protože internet jako takovej se za těch dvanáct let ohromně posunul. Tehdy ho zdaleka neměl každej a rozhodně nebyl všude. Nebyly smartphony, sociální sítě, streamovaný služby, všechno se to teprve rozjíždělo. Takže ze začátku, a to teď mluvím hlavně o té zpravodajské části webu, jsme se pokoušeli dělat skutečně noviny pro web. Vydávat původní články několikrát denně ze všech oblastí, být úplně všude. To vyžadovalo spoustu lidí, takže nás v jednu chvíli v redakci sedělo i šest. Tak kolem roku 2010 se najednou vyrojilo hrozně moc projektů, na papíře i na webu, a všichni se tvářili hrozně investigativně. Velké mediální domy do toho nasypaly hromady peněz, na tiskovkách najednou nesedělo pět novinářů, ale dvacet… A všichni šli po kauzách, po kontroverzích. Hledali špínu i tam, kde bylo čisto. Nás to dost znechutilo a daleko víc jsme se začali orientovat na příjemný věci. Lifestyle, pozitivní zprávy, zajímavosti, kam zajít, co prožít… A tahle cesta se ukázala jako to nejlepší, co jsme mohli udělat. Protože i díky sociálním sítím postupně rostl informační přetlak a lidi už se o normální zprávy tolik nezajímali. A o ty "kauzy", a to dej do uvozovek, už vůbec ne. Často byly fakt v kontextu regionu vycucaný z prstu a na hony čpící zájmama vlastníků těch médií. Taky to všechno hodně brzo zahynulo. Chceš se ale asi zeptat, kde jsme dneska, je to tak?

Se Zuzkou Doleželovou vyrážíme natáčet. Foto: archiv

Se Zuzkou. Kolik let už spolu pracujeme? A kolikrát jsme se pohádali? A pořád jsme nejlepší tým. Foto: archiv

S Davidem Kopřivou, Radimem Pavlíkem a Jirkou Polákem ladíme pózy před focením, podle kterého vznikl náš dodnes používaný komiksový plakát. Foto: Daniel Mazáč

A tady je tým skoro kompletní. Chybí jen kolegyně Lenka Lukešová. Foto: Jan Kolečkář

Tak tahle ukázka telepatie nebyla zase moc působivá…
(smích) Dneska jsme na pozici, na kterou jsem hrdej. Olomouc.cz je rozhodně nejčtenější a nejnavštěvovanější portál v regionu a troufám si tvrdit, že v kontextu republiky takovej čistě regionálně zaměřenej web nemá obdoby. Navíc ten obsah vytváříme od začátku pořád pro web. Pracujeme se sociálními sítěmi, ale vytvářet obsah čistě pro ně znamená, že ti stačí fotka, titulek a legrační úvod na tři řádky. A to je cesta do pekla. Dosáhneš obrovskýho sdílení a lajků, ale samotnej článek si přečte minimum lidí. Můžeš s tím machrovat, ale těm lidem vlastně nic nepředáváš, jen se vezeš na vlně, jejíž směr a sílu naprosto nemůžeš ovládnout. Ona se unaví, nebo přelije jinam a tebe vezme s sebou. U nás je to jiný. I když internet je dneska převážně na sociálních sítích, my máme na webu obrovskou návštěvnost, máme skutečný čtenáře, kteří se vracejí a ten náš obsah cíleně konzumují. Ať už je to publicistika, nebo skvělej kalendář akcí, ty slavný meníčka a další věci… A ta návštěvnost neklesá. Je to důkaz, že dělat web má i dneska smysl. Ale máme obrovskou výhodu, že je za námi těch dvacet dva let práce. Začínat bych s tím dnes fakt nechtěl.

Co dnešní obsah?
Obsahově je to pestrý, vytváříme články, točíme videa a většinu toho si sami najdeme, takže u nás jsou věci, které se jinde nedozvíte. A je to všechno hodně pozitivní. Neříkám, že svět je v pořádku, že se kolem nedějí šílené věci. Jen si nemyslím, že by zrovna všechny noviny musely psát o korupci, rozkrádání, globálním oteplování, kamarádech, co si pomáhají, a podobně… Nás baví dávat lidem radost, ukázat jim, že můžou zajít na skvělou akci, na skvělý jídlo, že můžou udělat něco pro sebe, něco vidět, zažít… Často to testujeme sami na sobě, takže je to sdělení autentický, a to lidi vždycky ocení. Společnost má velikou depku a to je příčina mnohého zla. Když se u nás někdo inspiruje, jak si tu depku trochu vyléčit, je to něco, co má vážně smysl dělat. A ještě si chystám závěr, ale to ta A4 bude muset být vysázená hodně malým písmem, co?

Už se to dávno zvrtlo, ale stateční vytrvají až sem…
To mě třeba štve. Že lidi už moc nečtou delší texty, že ke sdělení ti musí stačit pár odstavců, ideálně dva. Lidi nemají čas, zvykli si, že jim to hodně zhustíme, což sice umíme, ale přesto mě to trochu mrzí. To jsem měl říct už o pár otázek výš, když jsme mluvili o té proměně. Ale já si fakt poslední dobou nerad stěžuju, protože lidi sice míň čtou, ale zase je zajímá, jestli to vajíčko snesla slepice nebo nějaká polomrtvá robodrůbež, chodí běhat, obecně se daleko víc zajímají. Tahle doba rozhodně není špatná…
Ale já chtěl říct něco jinýho. Že Olomouc.cz je jedničkou hlavně proto, že má skvělej tým, navíc už hodně moc let stabilizovanej. Naši obchodníci odvádějí obrovskej díl práce a jsem strašně rád, že jsme je v tomhle seriálu, se kterým přišla Zuzka Doleželová, mohli představit. Spousta médií dnes patří různým milionářům, mají s nimi vlastní zájmy a cíle a je jim úplně jedno, jestli to zdravě funguje, jestli si to na sebe zkrátka vydělá. Většinou ne. Olomouc.cz díky našim obchodníkům funguje jako firma, která si na sebe vydělá, a nemusíme se na nikoho ohlížet, můžeme to celé dělat tak, jak sami cítíme. A to je zase práce redakce a tady to musím znovu říct: bez skvělých lidí by to nešlo a jestli nás to kdysi dělalo šest, dnes si v pohodě vystačíme ve třech. A o Zuzce a Lence už koneckonců byly předchozí díly. Lepší kolegyně bych si fakt nemohl přát. Stejně jako milující rodina je úplnej základ pro to, aby byl člověk v pohodě a mohl se realizovat, tak fungující tým, kde se lidi navzájem uznávají, nesoupeří, ale táhnou za jeden provaz, to je pro jakoukoliv firmu obrovský požehnání. Ale i tohle musíš, stejně jako tu lásku, vydřít, samo to nepřijde.

Obrovskou zásluhu na tom všem má taky David Kopřiva, protože nám v ledasčem od začátku nechává volnou ruku a především nás za celé ty roky nejen že neprodal, ale hlavně má pořád ten entuziasmus, kterým mě nakazil v roce 2007. Což je dost obdivuhodný. Prošli jsme společně tolik slepých uliček a pokaždý jsme z nich našli cestu ven a posílilo nás to. Vidím tu budoucnost docela dobře.

BUĎTE VIDĚT S OLOMOUC.CZ!

Být nejlepší adresou ve městě není jen tak. Každý den plníme náš web informacemi, které vám zpříjemňují život, které vás seznamují s tím, co všechno se koná, co se v Olomouci děje, přinášíme vám tipy na zajímavé akce, podniky nebo místa. Říkáme vám, kde se dobře najíte, kde koupíte něco hezkého, kam vyrazit na výlet, kde strávit odpoledne, víkend nebo prázdniny... Děláme to s láskou a s vědomím, že je to pro skutečné čtenáře. Těší nás, že za dobu, kdy olomouc.cz funguje (a už je to pořádná řádka let!), vás neustále přibývá. Nesmírně si toho vážíme! S Pixato Creative jsme natočili sérii spotů, které náš tým představují při naší práci. Najdete je TADY.