Za metalového doprovodu kapely Calibos si zavzpomínal vítězný tým Českého poháru z roku 2012 SK Sigma Olomouc u Šantovky spolu s fanoušky, kteří uspořádali setkání po pěti letech. Trofej zvedl symbolicky kapitán Radim Kučera, který vítězným duelem ukončil svoji hráčskou kariéru. Po ní se vrhnul na trénování, a protože měl dobrého učitele, Petra Johna Uličného, je po pěti letech na trenérské lavičce, byť konkurenční, baníkovské. Bývalý kapitán poděkoval fanouškům za uspořádání akce: "Za hráče jsem určitě vděčný, že jsme se díky tomu mohli sejít."

Radim Kučera převzal o pět let později Pohár České pošty, za vzpomínkovou akci fanoušků Sigmy byl bývalý kapitán Olomouce vděčný. Foto: Radek Heloňa

Radime, co se vám vybaví, když se řekne pohár 2012?
Je to jediná trofej, kterou jsem vyhrál za svoji hráčskou kariéru. Krásná vzpomínka, nostalgie, potkat se s bývalými hráči, trenéry, realizačním týmem. Je to vždy fajn vidět se s těmi lidmi, zase to oživí tu vzpomínku. Snad se sejdeme znovu třeba u desátého výročí...

A co říkáte na to setkání, které uspořádali fanoušci?
Musím říct, že to fanoušci zorganizovali skvěle, což je z jejich strany moc pěkné, díky za to. Není to nikdy jednoduché. Určitě mohlo přijít více lidí, bylo by to určitě pěkné, ale za hráče jsem určitě vděčný, že jsme se díky tomu mohli sejít a povykládat si.

Vybavíte si něco z toho zápasu se Spartou?
Hlavně zisk trofeje, věděl jsem, že bude i moje poslední jako hráče, protože jsem končil. Už jsem to řekl tehdy, že bylo neuvěřitelné, že to rozhodl právě Michal Vepřek. Jeho jsem neviděl dát gól ani na tréninku. Levý bek dal takhle krásný gól, neuvěřitelné.

Vy jste ušel za těch pět let cestu, která nyní zatím končí na prvoligové trenérské lavičce. Jaká ta cesta byla?
Hektika, hektika, hektika. Náročný proces od vedoucího mužstva, asistenta, trenéra ve Znojmě. Byl jsem jako hráč cílevědomý, lákalo mě trénovat první ligu. Jak jsem si za cíli šel jako hráč, tak jsem to měl i po kariéře. Nečekal jsem, že to bude, s prominutím, tak rychle. Proces byl rychlejší, pomohlo mi k tomu to, že jsem za dva roky ve Znojmě udělal nějakou práci. Potěšily mě tři nabídky od Jihlavy, Zlína a Baníku.

Radim Kučera při oslavách zisku poháru před pěti lety se svým fotbalovým otcem Petrem Johnem Uličným. Foto: Archiv

Jaké budete mít cíle coby trenér?
Určitě bych chtěl něco vyhrát, nejlépe ligu. Kdyby to bylo při prvním angažmá, tak bych byl rád, protože v Baníku jsou skvělí fanoušci. Při tom počtu lidí, kteří tam u toho jsou, by to bylo nádherné. Chtěl jsem trénovat ligu, teď jsem se tam dostal, tak bych se tam rád co nejdéle udržel. Vždy je to o výsledcích, trenérské řemeslo je vrtkavé. Uvidíme, doufám, že jsem si vybral dobře, a věřím, že v Ostravě budu v trenérské kariéře pokračovat dobrým směrem.

Už vám dal váš fotbalový otec Petr John Uličný nějaké trenérské rady do první ligové štace?
Ano, on tam trénoval taky, vzpomínal na angažmá v Baníku v dobrém. Upozorňoval mě na náročnost, nervy, stres samozřejmě, ale je to o tom, jak si to každý připustí, jaký bude mít realizační tým. Já věřím, že to bude klapat.

V roce 2012 Sigmy zachránila ligu i přes devítibodový odpočet. Skvělá sezona vyvrcholila ziskem první velké pohárové trofeje pro hanácký klub. Foto: ČTK/Petr Eret

Jak vnímáte změnu z hráče na trenéra?
Je to samozřejmě něco jiného, jako hráč jsem býval nervózní před zápasem, jako kouč jsem nervózní během utkání. Jako hráč jsem to přestal vnímat po začátku utkání, jako trenér musím být během utkání stále ve střehu, snažím se to ovlivnit. Musím říct, že jsem po utkání více vyšťavený než jako hráč.

Věříte, že se jednou vrátíte jako kouč i do Sigmy Olomouc?
Strávil jsem tady velkou část své sportovní kariéry, ale jestli se sem někdy vrátím, není aktuální otázka. Jsem nyní v Baníku Ostrava, těším se tam, věřím, že jsem udělal dobře, protože mě láká divácké zázemí a fotbalový boom. Je to o výsledcích, věřím, že přijdou, že se budeme prezentovat dobrými výsledky a dobrým fotbalem.

Po profesionální kariéře jste ještě hrával krajský přebor za Vigantice. Ještě pořád to platí?
Už ne, přestoupil jsem o dvě třídy níž do týmu Hustisko-Solanec, ale odehrál jsem letos jen čtyři zápasy, protože jsem byl rok zraněný. Měl jsem urvaný křížový vaz, takže to vypadá, že kvůli času už kopačky definitivně pověsím na hřebík.