Když projdete Horním náměstím v průběhu školního roku, dozvíte se, která učitelka je stará panna a jak hluboký výstřih bude potřeba k té a té zkoušce. V létě se centrum většinou proměnilo v město duchů, studenti odjeli do svých domovů a rodilí Hanáci zmizeli dovolenkovat. Když jdete náměstím dnes, nestačíte se divit. Kolem vás lítají slova anglická, italská, německá i ruská. Že by se turisté konečně rozhodli poznávat také krásy jiných měst než naší matičky Prahy? A stojí Olomouc skutečně za to? Podívejme se společně na naše město očima zahraničních turistů.

Když jsem se v zahraničí komukoliv snažila vysvětlit, kde v České republice vlastně bydlím, většina se automaticky smířila s tím, že někde u Prahy. Mohla jsem se snažit o sebepřesnější specifikací, ale jim to bylo fuk. Olomouc zkrátka neznali. Povědomí většiny turistů se však změnilo poté, co bylo v průvodci Lonely Planet naše město už podruhé zařazeno mezi deset evropských měst, která stojí za návštěvu. Nyní zástupy turistů uznale hledí na orloj, Trojici, vozí se mini vláčkem, popíjí levné pivo, cpou se tvarůžky a tváří se, že vlastně nikdy nesnily o ničem jiném než navštívit Olomouc.

Můj italský kamarád mě svou erudicí o hanácké metropoli překvapil hned poté, co jsem ho vyzvedla na nádraží. Nejspíš by ještě dlouho pokračoval ve svých stížnostech na cestování českými vlaky, kdyby mu do obzoru nevjela tramvaj."Ci sono dei tram in Olomouc?" "Si." Jasně, že ve stotisícovém městě jezdí tramvaje. A je to tady, zahraničnímu turistovi se právě rozplynul sen o malebném historickém městečku, které se poté, co tramvaj mine už druhý mrakodrap, pomalu proměňuje v děsivé špinavé a odosobněné velkoměsto. Když s úsměvem vysvětlím, že víc mrakodrapů v celém městě (zatím) nenajde a že historické centrum jej teprve čeká, nepatrně jej uklidním. A vypadá to, že čím hlouběji do města tramvaj proniká, tím více se Olomouc popisu z Lonely Planet podobá. Italský cestovatel si koupí zmrzlinu (kterou samozřejmě neopomene patřičně zkritizovat) a spokojeně obkrouží Horní náměstí kolem dokola. Před polednem se přidáme ke skupince turistů vyčkávajících na pochodující rolníky, dělníky a jiný pracující lid. Zatímco já jsem tolik lidí před olomouckým orlojem snad nikdy neviděla (a doufám, že žádný známý tu neuvidí dnes mě), můj italský společník je nadšen, jak skvělá místa jsme zabrali, v Praze prý tenkrát nic neviděl. A jeho srovnávání s Prahou nekončí. Za chvíli vyslovil větu, která chytne za srdce snad každého Moraváka. "Olomouc je taková malá Praha, ale útulnější a voňavější."

O Olomouci se rozplýval ještě dlouho a s každým dalším dobře natočeným, skvěle vychlazeným pivem ještě víc. "V Praze jsem byl ve všech vyhlášených hospodách, ale tady je to pivo ještě za poloviční cenu a chuťově fantastico." Když jich vypil...no na Itala dost a odsunuli jsme se na odpolední procházku Smetanovými sady, v momentě, kdy uviděl, že u Včelek točí pivo to go, prohlásil, že v Olomouci zůstane navždy, protože v Itálii by v parku sice kiosek taky byl, ale v něm jen zmrzlina a káva (obojí v té nejlepší kvalitě, samozřejmě). Potutelně jsem se usmála a doprovodila ho ke Kudějovi. Z tabule plné piv značek, které nikdy neslyšel, si vybral to s svoje a odnesl si ho pěkně ve skle na lavičku do parku. "Olomouc è il mio amore." A když se nad tím zamyslím... moje vlastně taky.