Finská klavírní literatura nepatří k repertoáru, s nímž bychom se na našich koncertních pódiích setkávali pravidelně. O to zajímavější příležitost představoval recitál finské pianistky Katariiny Liimatainen, který se uskutečnil 7. října v olomouckém Arcibiskupském paláci v rámci Finských dnů. Program sestavený z děl pěti skladatelů nabídl možnost poznat méně frekventovanou oblast evropské hudby, jejíž vývoj se sice v mnohém dotýkal obecných stylových tendencí přelomu 19. a 20. století, současně však vykazoval řadu osobitých rysů.

Zvolená dramaturgie měla svou vnitřní logiku. Nesledovala chronologický vývoj finské klavírní tvorby, ale spíše představovala rozdílné přístupy k drobné klavírní formě, k hudebnímu výrazu a možnostem nástroje. Právě klavírní miniatura se stala společným jmenovatelem večera. Rozdíly mezi jednotlivými autory se tak neprojevovaly ani tolik ve formálním uspořádání skladeb jako v melodice a způsobu práce s klavírní fakturou.

Úvodní Sibeliovy skladby připomněly méně známou část odkazu slavného autora, jehož jméno je spojováno především se symfonickou hudbou. V drobných klavírních kompozicích se ovšem nesetkáváme se zmenšenou podobou jeho orchestrálního myšlení. Jejich účinek spočívá spíše v soustředěnosti výrazu, střídmém zacházení s hudebním materiálem a schopnosti vystavět působivý celek z několika charakteristických motivů. Právě tato úspornost může být interpretačně náročná, neboť vyžaduje citlivé odstínění jednotlivých hlasů, přirozené vedení melodické linie a promyšlenou práci s dozníváním tónu.

Odlišný charakter přinesla hudba Ilmariho Hannikainena a Selima Palmgrena. Oba autoři rozvíjeli možnosti romantického klavírního stylu, avšak každý poněkud jiným způsobem. Zatímco u Hannikainena vystupuje do popředí bezprostřednější výrazovost a jasná sazba, Palmgrenova tvorba nabízí jemnější odstíny hudební barevnosti a propracovanější zacházení s náladovými kontrasty. V jejich skladbách se zároveň ukazuje, jak výrazně byla finská hudba propojena s evropským klavírním prostředím. Národní osobitost zde nelze hledat pouze v přímočarých odkazech k folkloru nebo severské přírodě, ale také ve specifickém utváření hudební atmosféry. V podání Katariiny Liimatainen navíc došlo k mimořádnému souznění s hudbou a její mimořádně soustředná hra umožnila posluchačům ponořit se do hudebního toku i bez předchozího povědomí o povaze skladeb.

Výrazný dramaturgický předěl představoval cyklus Ikony Einojuhaniho Rautavaary. Celá kompozice zcela hmatatelně odráží skladatelův zájem o náboženskou mystiku přesahující jeho finské evangelicko-luteránské kořeny. Rautavaara zde propojuje chorální melodiku a harmonii navozující duchovní atmosféru s výraznými modernistickými prvky. Třetí věta Černá Madona z Blakerny svou zvukovou imaginací připomíná Debussyho Potopenou katedrálu. Závěrečné skladby Erkkiho Melartina vrátily program k hudebnímu jazyku vyrůstajícímu z romantické tradice. Po Rautavaarově cyklu však mohly být vnímány také v širších souvislostech, především z hlediska jejich harmonické barevnosti a práce s hudební náladou. 

Katariina Liimatainen zaujala především kultivovaným, barevně bohatým klavírním projevem, v němž se přirozeně spojovala technická jistota s výrazovou citlivostí. Její hra se vyznačovala průzračností, jiskřivým úhozem a pevnou rytmickou pulsací, aniž by ztrácela lehkost a přirozenost. S mimořádným citem pro jemné úhozové nuance dokázala odstínit jednotlivé zvukové roviny a dát vyniknout melodickým liniím, které pod jejíma rukama získávaly téměř vokální zpěvnost. Působivá byla zejména schopnost klavíristky přecházet od jemných lyrických pasáží k energičtějším úsekům, aniž by narušila vnitřní soudržnost hudebního toku.

Koncertní program měl nepochybně i edukativní rozměr. Jeho přínos však nespočíval pouze v uvedení méně známých skladeb. Podstatnější byla možnost sledovat vzájemné souvislosti i rozdíly mezi autory, jejichž tvorba bývá mimo finské hudební prostředí představována jen příležitostně.