Poprvé v koši

V první chvíli vlastně ani nepoznám, že jsme se odlepilil. Pohyb je hladký a já koukám do foťáku. Až po chvíli si uvědomím, že jsem skutečně v proutěném koši asi sto metrů nad zemí. Ale strach nepřichází, vypadá to bezpečně a výhled na ranní krajinu je úchvatný. A balony jsou všude. Trochu si připadám jako v obrazu Kamila Lhotáka. Balon s námi pluje pomalu, skoro ten pohyb nevnímám. "Nejsem žádný divočák. Létám pro potěšení, nepotřebuju se nikam hnát, být někde první," vysvětluje mi Honza, který balon pilotuje už deset let. Vítr nás nese směrem k Jevíčku. Letíme hodně vysoko, kocháme se. Někteří piloti naopak kopírují terén, kolegové z jiných redakcí se mi později svěřují, že si mohli natrhat i šišky z vrcholků stromů. Z té výšky je ale tenhle ranní svět vážně překrásný. Každé pole má teď v pozdním srpnu jinou barvu, krajinu jako jediná tepna protíná místní železnice, jen sem tam po některé z malých silniček projíždí miniaturní autíčko. Pak se před námi objeví Jevíčko. Přelétáme ho a míříme pomalu na přistání. Nemůžeme si moc vybírat, Honza dosedá přímo do řepy. Trochu to žuchne a jsme na zemi. Rychle píšu SMS, že jsem první let přežil a sápu se z koše, abych zkusil, jaké to je se zase dotknout pevné země.
Když je balon sbalen, čeká mě ještě nezbytný rituál. Křest, který musí každý po prvním letu absolvovat. A hezky všemi živly. Zemí, ohněm, vzduchem i vodou. Mám ve vlasech hlínu, pár mi jich shořelo a následně jsem byl pofoukán i uhašen, ale nestěžuju si. Už jsem baron a ten zážitek z létání si rád zopakuji.