I za zdánlivě banálním článkem se může skrývat takřka detektivní pátrání. Stačí narazit na byrokratický aparát. A na úředníky, kteří předpisy ctí jako bibli. Předat čtenářům informaci o zahájení opravy olomouckého nádraží bylo ukázkovým příkladem, jak vzduchem jako bumerang létá něco hnědého ošklivého a nevoňavého. Ten Kocourkov je prostě v nás.

Léto v novinách znamená skoro vždycky vyškrábat pomyslný kastrol informací až do dna. A když se objeví něco jakž takž zajímavého, šťastný redaktor skáče do stropu. Inu, tak jsme se dozvěděli, že po dlouhých hádkách se konečně správce kolejí SŽDC dohodl s antimonopolním úřadem kdo že to vlastně vyhrál soutěž na opravu olomouckého nádraží. Třikrát sláva. Zatímco se úřadové hádali, nám cestujícím už roky v hororovém podchodu kape na hlavu a když má přijet návštěva ze zahraničí, raději jí doporučujeme, aby vystoupila v Zábřehu. Tak se tedy s velkou slávou chápu tématu a vytáčím číslo na příslušného ředitele, který mi k tématu řekne cenné informace, abych je pak předal vám, našim čtenářům. Začíná historka, kterou by měli povinně předčítat všem kadetům žurnalistiky hned v prvním ročníku v předmětu Co vás doopravdy čeká. Je ukázková. Telefon zvoní dlouho a já se posléze dovolám někam na chorvatskou pláž či do jiné destinace, kde pan ředitel tráví (nezpochybňuji že zaslouženou) dovolenou. Nejsem hrubián, omluvím se a poprosím jen o kontakt na nějakého zástupce. Na toaletě a na dovolené se prostě pracovní věci neřeší. I dostanu číslo na jistou inženýrku. Ta po chvíli hovor přijme, vzápětí mě ale vyzve, abych zavolal později, protože je na jednání. Tak za tři hodiny to zkuste... Typické. Když ovšem za tři hodiny skutečně má čas na povídání s novinářem, dostává historka už kocourkovské obrysy. "Já se s vámi vůbec nemůžu bavit. Všechny dotazy zodpoví naše tiskové oddělení." Argumentuji, že její šéf mi dal číslo přímo na ni, aby můj dotaz obsloužila ona. Bezvýsledně. "Já musím dodržet postupy, které jsou předepsané. Zavolejte mluvčímu," trvá na svém. Zkouším apelovat na patriotismus: "Váš mluvčí sedí v Praze a nejspíš vůbec netuší, kde by Olomouc měl hledat na mapě," zkouším. A teď to příjde. "To je možné, ale on zavolá nám, my mu řekneme co potřebuje a on vám potom ty informace předá." Chvilku kroutím hlavou, ale zažil jsem to už tolikrát a vím, že tahle osoba má z předpisů ušitou neprůstřelnou vestu. "Jak dlouho taková procedura trvá," ptám se rezignovaně. "Jeden až dva dny," odpoví neústupná úřednice a já se loučím. Ano, cesta k informaci bývá trnitá. Volám tedy tiskovému mluvčímu. Jenže čas se mezitím posunul k poledni a v Praze nejspíš zrovna papají. Chvíli počkám, zavolám podruhé, zavolám potřetí a na druhém konci to konečně někdo zvedne. Mluvčí si trpělivě vyslechne mé dotazy, pak je dlouho ticho, když někde na druhém konci neexistujícího drátu hledá odpovědi. "Víte co, já vám za chvíli zavolám, až to najdu," loučí se nakonec. Jdu si uvařit kávu, tuším, že budu čekat jeden až dva dny. Telefon ale kupodivu zvoní už asi za dvacet minut. "Tak jsem mluvil s panem ředitelem..." hlásí skoro nadšeně mluvčí. "...a zjistil jste, že je na dovolené," neslušně mu skáču do řeči. "To ano, ale on mi stejně všechno řekl," chlubí se PR specialista. (Pan ředitel zřejmě na pláži raději skousl zuby, protože jinak by nejspíš riskoval další telefonáty.) A tak konečně dostávám své informace. Čistý čas čtyři a půl hodiny. Nemyslete si, neptal jsem na nic tak složitého. Nechtěl jsem znát jízdní řád na příští desetiletí. Jen jsem si říkal, že by třeba čtenáře-cestující zajímalo, kdy že ta oprava tedy začne. I takhle složité to někdy bývá.