V úterý jsem vyrazila na oběd s kamarádem, kterému se před několika měsíci narodilo dítě. Přestože jsme už po cestě vedli značně erudovanou dospěláckou debatu, zamířili jsme stejně jako za svých studentských let k hospodám v blízkosti Univerzity. Čím víc jsme se blížili do jámy lvové, tím evidentnější byla jedna věc. Všechna poznávací znamení byla přítomna: opilá filďačka s pet lahví levného vína, líbající se dvojice, která v průběhu celého našeho oběda neusrkla ani hlt ze značně zvětralého piva, i stresující skupinka prváků řešící ISIC, stag i kredity s takovým nasazením, že jsme se vůbec neslyšeli. Nový semestr je tu a my do něj už (bohužel?) nepatříme.

Sedíme tu spolu téměř čerství absolventi – vdaná paní a otec od rodiny s malým dítětem v kočárku a s cukajícími koutky nasloucháme všem těm fatálním problémům, které čerství studenti po čtyřech měsících zaslouženého volna řeší. Jedním uchem se snažím vnímavě naslouchat problémům kamaráda, který právě popisuje, že dítě se nechce přisát k manželčině prsu, když v tom doběhne rozveselená studentka oznamující stejně starému mladíkovi, že její spolubydlící ještě dnes nepřijede, a tak mají celou noc volný "bejvák". Dívám se zasněně na usmívající studentíky, kteří ještě nemají představu o tom, co budou v životě dělat. A závidím jim jejich bezstarostný svět. Bez těchto tisíců studentů by Olomouc snad ani nebyla Olomoucí. Přichází číšnice, položí talíř a já zaslechnu z místa po mé pravici něco o hypotéce, malém platu a zbytečných letech strávených studiem. Pokračujeme v jídle a zleva ke mně doléhá, kdo má výuku jen do středy a kdo tu musí tvrdnout i v pátek.

Pak můj společník odejde na toaletu a v ten moment se mu rozeřve dítě. Marně se snažím malého uklidnit. Vidím na sobě pohledy všech těch studentů a studentek, kterým se v hlavě odehrává něco ve smyslu, proč si pořizuje dítě, když ho neumím utišit a proč ho tahá ven, když jí tak strašně řve. Asi bych v jejich pozici reagovala podobně. "Nemohla byste si to dítě uklidnit? Mám za sebou náročnou noc a dlouhý blok přednášek, strašně mě bolí z toho řevu hlava," osočí se na mě ta stejná studentka, která si ještě před chvílí lebedila v tom, jak si dopřeje společnou noc se svým amantem. Zkouším všechno možné, avšak dítě stále vytrvale a usilovně brečí, vzdávám to. To, že dítě není moje, že je beztak vzbudil jejich chichot a že neměla pít, když to neumí, nedodám. Můj společník, který se právě vrací na scénu, je však pohotovější: "No vidíte slečno, aspoň víte, co vás čeká, když se v noci nebudete chránit." Dotyčná se ušklíbne a její kamarádi začnou okamžitě debatovat na nahozené téma.

Po cestě zpátky do práce pozoruji všechny ty trapně hihňající se studentíci, kteří vůbec nemají představu o tom, co budou v životě dělat. A topí se ve svém bezstarostném světě, aniž by věděli, o čem je skutečný život. Bez těchto tisíců studentů by však Olomouc snad ani nebyla Olomoucí. I když mohou být někdy sobečtí, ruší v obědové pauze i noční klid, pohazují všude kolem flašky od vypitého alkoholu, přejme jim to. Oni taky jednoho dne vystřízliví a poznají realitu :-)