Po šestnácti letech se na prkna Moravského divadla vrací světově známá opereta Franze Lehára Paganini. Tentokrát v nastudování hostující režisérky Jany Andělové-Pletichové. Příběh geniálního virtuosa se před zraky diváků poprvé odehrál v pátek 13. prosince.

Líbivé melodie, efektní kostýmy a zajímavě řešená scéna na páteční premiéře u diváků zabraly. Zásluhu na tom měla především režisérka Jana Andělová-Pletichová, která jinak působí v Slezském divadle v Opavě, i výborný výkon orchestru, který hrál pod taktovkou Tomáše Hanáka přesně a čistě. Za vyzdvihnutí však stojí hlavně výkon Světlany Pimkové, která se s přehledem a grácií zhostila houslových sól.
Příběh o houslovém mágovi, který se proslavil také svými milostnými avantýrami a hrou v kartách, je vděčným diváckým tématem. Opereta Franze Lehára si všímá hlavně jeho působení v italském městě Lucca, kde Paganini udržoval milostný románek se sestrou Napoleona kněžnou Elisou.

Při páteční premiéře se v hlavních rolích představili Elena Gazdíková jako kněžna Elisa a Ondřej Koplík jako Nicolo Paganini. Ti však ne vždy dokázali svými hlasy obsáhnout prostor olomoucké scény a často jim bylo špatně rozumět. Divácky atraktivních rolí markýze Pimpinelliho a primadony Belly se zhostili Martin Štolba a Barbora Polášková. Komické postavy vnesly do hry vtip a šmrnc a diváky pobavily. Zábavná byla také postava Paganiniho hudebního agenta Bartucciho, kterého si s vtipem a nadsázkou zahrál Petr Šíma. Pěknou složkou byly rovněž taneční výstupy baletního souboru.

Důležitým prvkem pro dokreslení děje je i netradiční a poněkud úsporná scéna, kterou tvořily krky houslí a natažená notová osnova. Působivým prvkem byla v pozadí otevřená partitura, která fungovala jako promítací plátno. Na něm mohou diváci sledovat reálné přírodní prostředí, v němž se děj odehrává, a dále také emotivní obrazy jako nebe, růže či vesmír, jež vyvolává Paganiniho čarovná hudba. Klasické kostýmy pro inscenaci vytvořil vyhledávaný výtvarník Roman Šolc.

I když výkony hlavních představitelů nebyly vždy příliš přesvědčivé, jako celek představení s humornými prvky, krásnými melodiemi a zvláštní scénou fungovalo, o čemž svědčil i fakt, že při závěrečné děkovačce půlka divadla tleskala ve stoje.