Máte rádi komiks? Žádné barevné pohádky, ale pořádně temné příběhy plné zloduchů a zakouřených barů? Tramtarie jeden takový nachystala. A je to jízda, při níž si připadáte, že vás skutečně pohltily stránky, jen je to všechno živé. Tedy skoro… Ale popořádku.

Komiks do jevištní podoby nepřeváděla Tramtarie poprvé. Bývaly to vždycky ty největší taháky. Šlo přitom primárně o legraci, ale ta teď ustupuje stranou, i když smát vás občas nechají. Bohyně z města hříchu je černočerný příběh inspirovaný Millerovým Sin City. Ať už jste četli komiks, nebo viděli film, pokud je tohle váš šálek (černé) kávy, divadlo vás dostane.

V prvé řadě je tu hlavní hrdina. Zkrachovalý detektiv znuděný životem, kouřící jednu za druhou. Vojtěch Johaník je přesně tím komiksovým chlápkem, kterému celou dobou skoro nevidíte do obličeje. Stojí v přítmí a z krempy hluboko zaraženého klobouku stékají provazce deště. Jen občas se v těch místech, kde tušíte jeho ústa rozzáří žhnoucí konec cigarety. Pak se objeví Bohyně, kterou si střihla sama režisérka Hana Mikolášková. Je to odvážná postava se vším všudy. Famme fatale v negližé a rudých lodičkách, ovšem nic pro milovníky vychrtlých modelín. Těm dvěma to spolu sekne, když spolu koketují prokouřenými hlasy a vzduch v sále čpí lacinou čtverkou. Tvůrci nevynechali žádné klišé. Úchylného politka s pedofilními sklony (Jan Konopčík - ten člověk má takové štěstí na role, že po téhle už bych ho vážně nechtěl potkat snad ani za světla), lesbickou tanečnici (Barbora Šebestíková, která se jaksi stále nezbavila "roztomilých" rolí, ovšem tady má její lolita jinačí grády), majitelku baru s nebezpečně ostrým samurajským mečem a zabijáckým pohledem (Dagmar Rybářová by se měla okamžitě přihlásit do konkurzu ke Quentinu Tarantinovi)... Pak jsou tu taky dva poldové, jeden notorický správňák (nová tvář Lukáš Černoch a v tomto případě zase trefa) a jeden trochu ňouma (Václav Stojan v další z komických rolí, které mu jdou). Příběh z toho upletený není bůhvíjak nápaditý, ale o to tady nejde. Bohyně z města hříchu je totiž hlavně podívaná.

Pododobně jako s černou barvou pracuje Miller, zachází se s ní i v Tramtarii. Světla tu moc není. A stejně jako slavný kreslíř dokáže polít celou stránku tím nejčernějším odstínem černé, dovolí si to i Mikolášková. Scéna, v níž během hovoru ve tmě září jen dvě cigarety, patří k vrcholům představení. A pak jsou tu také úžasné bojové scény. Typický komiksový tělocvik: obraty, kotouly, odrazy o stěnu, pády a pořádné rány pěstí, při kterých létají zuby. A kaluže, kaluže krve (tedy pokud máte trochu fantazie, jinak vlastně ani kapka). Musela to být fuška, ale vyplatila se. A do toho všeho báječná hudba Richarda Mlynáře šitá na míru.

Tohle představení se vlastně ani příliš hodnotit nedá a kdo by se o to pokoušel ve vší vážnosti, nejspíš si vyláme zuby. Je to pocta braku v tom nejlepším smyslu slova a přesně tak je vše udělané. Tramtarie tenhle žánr umí perfektně a přitom sama sebe nevykrádá, dokáže se posunout. Rozhodně to ale není pro každého. Pokud ovšem máte komiks rádi, tohle se vám bude líbit. Zkusit to můžete třeba zítra v 19:30.