Vernisáží za doprovodu experimentální šamanistické hudby dnes v Olomouci začíná výstava obrazů Jiřího Šorma. Umělec, který má za sebou výpravy i výstavy po všech kontinentech (s výjimkou Antarktidy, jak sám s oblibou říká) a který málokde vystavuje dvakrát se tak do našeho města vrací po pěti letech, aby zde představil výběr ze svých nejnovějších prací.

Akademický malíř, grafik a příležitostný sochař Jiří Šorm umí o svých zážitcích z dalekých cest poutavě vyprávět nejen svým dílem, ale i osobně. Když vzpomíná na to, jak nevědomky sdílel spacák s Novoguinejským domorodcem, nebo jak mu kmenový náčelník nabídl ke koupi jednu ze svých dcer, je znát, že se nejedná o pouhé vzpomínání turisty: svůj zážitek nikdy nezapomenul a prožívá jej znova. Zrovna tak jako když jiného domorodce obdaroval a získal v něm přítele, který se od něj poté po celou dobu nehnul dále než na dva metry. Plátna visící ode dneška v prostorách Galerie G na Horním náměstí tyto jeho zážitky vyjadřují stejně intenzivně.
Ve většině případů se jedná o díla z období posledních tří uplynulých let (2009–2012). Výjimku tvoří jediná malba v prvním sále, figurální "Hranice" z roku 1995. Ve všech vystavených malbách, objektech a dvou akvarelech se odráží Šormova fascinace uměním "přírodních národů" a až šamanisticky ritualizovaným aktem tvorby. Zásadní význam pro malířský rozvoj Jiřího Šorma vždy měly a stále mají jeho dobrodružné cesty a pobyty v exotických zemích Afriky, Indočíny, Střední a Jižní Ameriky či Polynésie. V současné době se jeho pozornosti těší zvláště kmeny Nové Guineje a Sumatry. V nejbližší době by pak rád na delší dobu zopakoval svůj pobyt v Amazonii.

Zkušenosti netušených přírodních krás, rozdílných kultur a zážitků, které civilizace vylučuje, jej přivedly k "novému chápání historie i tradice" i k hlubokému prožívání okamžiku tvorby. Rád vzpomíná především na prožitky spojené se získáváním důvěry domorodců a postupné poznávání kmenového života přímo v jeho středu. Na ploše pláten se jeho zkušenosti projevují nespoutanou barevností, od které v poslední době spíše ustupuje k tlumenějším barvám, a připomínáním tanečního rytmu, vytržení a změněných stavů vnímání.
Jak sám říká, o tom, že se stane malířem, měl jasno poté, co si přečetl životopis Paula Gauguina. Na rozdíl od něj se však nespokojí jen se sběrem exotických námětů. Ve své vlastní tvorbě se snaží tlumočit to, co domorodí šamani a vůbec "přírodní národy cítí, způsobem sobě nejbližším, tedy pomocí malby. Každý obraz je tedy výsledkem určitého prožitku a stavu jeho mysli.
Jeho nevšední prožitky můžeme na výstavě poznávat a spoluzakoušet do 28. prosince 2013.