Reklama

Sobota 23. září 2017, venku je 8.9 °C

Svátek má Berta

UPOZORNĚNÍ: Tento příspěvek je starší než 6 měsíců.
Níže uvedené informace mohou být zastaralé či neplatné!

Architekt Antonín Škamrada: Chybí nám odvaha být progresivní

Publicistika

22.12.2016

Autor: Jan Procházka

Před pár dny oslavil osmaosmdesáté narozeniny, ale energii by mu mohl závidět mnohý padesátník. Antonín Škamrada, architekt, urbanista, specialista na rekonstrukce památek. K narozeninám si nadělil knížku, vlastní životopis. A právě ta byla impulsem k našemu setkání a rozhovoru. Co mohlo stát na ostrově po továrně Milo, jak opravoval Hradisko, jak se bránil stavbě paneláků či jak koleje Bedřicha Václavka přišly o jedno patro? O všem se ochotně rozvyprávěl.

Foto: Jan Procházka

Ve dvě hodiny ráno v rychlíku z Prahy do Olomouce jsem otočil poslední stránku knihy vzpomínek architekta Antonína Škamrady. Pro mě, jako olomouckého rodáka a patriota, to bylo fascinující čtení. Ten samý den o pár hodin později jsem se měl potkat s jejím autorem. To se člověku opravdu jen tak nepoštěstí. Sešli jsme se v jedné kavárně v Ostružnické ulici. "Tenhle dům, s tím byly problémy..." okamžitě začal vzpomínat a brilantně popsal do detailů celý případ. Má zásluhu na tom, že mnohé domy v centru dodnes stojí. O minulosti i současné době jsme si povídali přes dvě hodiny. Jen málo z toho se do rozhovoru nevešlo...

Antonín Milan Škamrada

*  04. prosince 1928 v Bystrovanech
Architekt, urbanista

Architekturu vystudoval u věhlasného profesora Bohuslava Fuchse. Celou svou kariéru se věnoval rekonstrukcím památkových objektů. Podílel se na asanačním plánu obnovy historického centra Olomouce, generální rekonstrukci Klášterního Hradiska, katedrály sv. Václava a dalších staveb. Pracoval na řadě územních plánů měst. Projektoval také koleje Bedřicha Václavka na Envelopě. Své vzpomínky shrnul do knihy Má cesta k architektuře a architekturou, která vyšla u příležitosti jeho 88. narozenin.

Architektů nebude třeba, všechno se bude montovat.” To je věta, která zazní v první části vaší knihy jako varování jistého svazáka, s nímž jste se potkal na počátku studií. Psal se rok 1948. Měl jste obavu, že k tomu doopravdy dojde?
Všechno k tomu směřovalo. Začala panelová výstavba. Byly zrušeny soukromé stavební firmy. Náš obor byl rozdělen na směry A a B, přičemž ten druhý už neměl s architekturou nic společného. Byla to vlastně stavební fakulta. Nás zůstalo jen pár. Měli jsme štěstí, že na škole zatím zůstávali ti nejlepší profesoři, jako byl Bohuslav Fuchs.

Právě Fuchs ale u komunistického režimu upadl v nemilost. Neměl jste strach, že vám spolupráce s ním může uškodit?
V tom slavném únoru to ještě nepropuklo tak markantně. Objevovaly se jen náznaky, ale lidé se už začínali štěpit na ty pro a proti. Pan profesor, jehož tvorba byla ryze funkcionalistická, potíže měl, ale nebylo to zatím tak vážné a nenávistné. Měl svůj ústav stavby měst a plánování, kde se zabývali vším možným: od dopravních staveb, přes kulturní až třeba k zdravotním. První ročník studia byl ještě klidný, až poté se začali příslušníci strany pomalu projevovat. Já jsem na fakultě zůstal i po státnici jako asistent právě u profesora Fuchse. Odešel jsem zpět do Olomouce až v roce 1956 a tehdy to vlastně začalo. Nasadili mu do ústavu dva živly; ti proti němu skrytě působili. Následující rok byl pan profesor vyhozen z fakulty. Ale i potom jsme zůstali v přátelském styku.

Vy jste ale opravdu nechtěl dělat paneláky…
Ano. Programově jsem se jim bránil. To bylo hodně potupné projektování. Vytvořil se model, který se postupně opakoval. Dokumentaci sice musel architekt podepsat, ale zásluhy na tom neměl žádné. To jsem opravdu dělat nechtěl. Moje štěstí bylo, že jsem měl v Olomouci známého pana architekta Capouška. Toho jsem požádal, jestli bych mohl nastoupit k němu do Stavoprojektu, do ateliéru rekonstrukce památkových objektů.

Obnova historických budov se pak stala leitmotivem celé vaší kariéry…
Ano. Ve Stavoprojektu se to nastartovalo. A pro mě to byla krásná příležitost, jak se vyhnout těm panelákům a dělat něco užitečného.

V jakém stavu tehdy bylo historické jádro Olomouce?
V dosti bídném. Po zrušení soukromého vlastnictví dostala vše Domovní správa. Už v té době domy v centru města nevypadaly dobře a údržba se na nich vůbec nedělala. Ve Stavoprojektu jsme byli první, kdo se tím začal komplexně zabývat. Zpracovali jsme takzvaný asanační plán a upozornili jsme na akutní případy. Některé se podařilo opravit. Ale záchrana celkového dědictví se nedala s pár řemeslníky městského stavebního podniku realizovat.

Říkáte některé. Znamená to, že o další Olomouc přišla? Musely se zbourat?
Ony začaly padat samy. Zachraňovali jsme, co se dalo, ale bylo to náročné a nebyly prostředky na to zachránit všechno. Ale práce oproti těm panelákům byla aspoň kulturní. Historické domy bylo nutné technicky zmodernizovat, aby odpovídaly současnému standardu.

Prvním samostatným velkým projektem Antonína Škamrady byly objekty vysokoškolských kolejí na Envelopě. Málokdo dnes ví, že takzvaná dvojčata měla mít ještě jedno patro, univerzita na něj ale neměla peníze. Prvním samostatným velkým projektem Antonína Škamrady byly objekty vysokoškolských kolejí na Envelopě. Málokdo dnes ví, že takzvaná dvojčata měla mít ještě jedno patro, univerzita na něj ale neměla peníze. Foto: Jan Procházka

Vy jste ale nedělal jen rekonstrukce. Váš první velký samostatný projekt jsou dvě výškové budovy kolejí na Šmeralově ulici, postavené v roce 1967. Dodavatel Pozemní stavby Olomouc vás nutil, abyste je postavil z panelů. Vy jste se ale ubránil a postavil na svou dobu unikátní dílo...
Dodnes se divím, že se mi podařilo se vzepřít a udělat to jinak, než bylo zvykem. Je to shoda náhod. Investorem byl rektorát, který chtěl koleje pro tisíc lůžek. Na nás bylo, jak to poskládáme. Mohli jsme postavit jeden osmipodlažní panelový monoblok a bylo by to vyřešené. Navíc lacino. Ale to jsem rozhodně nechtěl. Považoval jsem za potřebné udělat si nejprve celkový názor na lokalitu Envelopy. Co by tam vlastně mělo stát? Bylo to bývalé vojenské cvičiště, stála tam například budova prachárny. Celý ten prostor byl v zoufalém stavu. Už tehdy se navíc počítalo s výstavbou dalších budov Univerzity Palackého, například s novou budovou přírodovědecké fakulty. Na základě toho všeho jsem vyprojektoval dvojče spojené společenským sálem s atriem. Abychom se vyhnuli stavbě z panelů, vymysleli jsme, že to bude experimentální stavba, což byl asi jediný způsob, jak to tehdy mohlo projít. Konstrukce je z litého železobetonu, stropy z panelů a fasáda zděná. Parapety byly obloženy skleněnou oranžovou mozaikou. Bohužel provedení nebylo příliš kvalitní a postupně začala opadávat. Když se před pár lety provádělo zateplení, zjistilo se, že doplnit mozaiku už nelze. Takže se ocitla pod izolací. Je tam skrytá, ale nikdo ji nikdy neobnoví. Stavba tím ztratila svou původní eleganci.

Koleje měly mít ale ještě jedno patro…
Ano. Došlo k dost kuriózní situaci. Dvojče mělo mít jedenáct pater. Jenže nakonec nám z rektorátu řekli, že mají na stavbu jen devět milionů korun. Naši rozpočtáři ale spočítali, že zamýšlená stavba bude stát téměř deset. Ten chybějící milion však univerzita neměla. Museli jsme hotový projekt přepracovat a ubrat jedno patro. Tím však proporce objektů značně utrpěly.

Envelopa sloužila jako vojenské cvičiště. Na snímku z výstavby kolejí ještě stojí bývalá prachárna. Později byla zbourána. Envelopa sloužila jako vojenské cvičiště. Na snímku z výstavby kolejí ještě stojí bývalá prachárna. Později byla zbourána. Foto: archiv Antonína Škamrady

Vy jste později v šedesátých letech začal působit v Útvaru hlavního architekta. Tam jste se dost často dostávali do střetu s tehdejším vedením města. Dařilo se plány soudruhů usměrňovat?
Politikové často prosazovali svoje záměry a ne vždy byli ochotni nám naslouchat. Těch jednání se účastnil hlavní architekt Zdeněk Hynek.. Ukázkovým případem byla stavba Mototechny na Envelopě. Její ostravský ředitel si ke stavbě vyhlédl prostor rozária v Bezručových sadech, nechtěl slyšet o ničem jiném a zpočátku v tom měl silnou stranickou podporu. Považuji za štěstí, že se nám podařilo odsunout stavbu aspoň na druhou stranu Envelopy k řece, kde autosalon stojí dodnes.

Tehdy se vám povedlo škodě zabránit. Kdy se to naopak nepovedlo a politici si prosadili svou?
Například při stavbě Prioru. Na jeho dnešním místě stál starý obchodní dům ASO, ale taky stanice záchranné služby. Určitě to chtělo nějaké řešení. Už na počátku šedesátých let, kdy jsem zpracovával asanační plán, jsem vůbec neuvažoval, že by tady mohl stát nový obchodní dům! Pro jeho stavbu jsem navrhoval proluku proti bance na dnešní třídě Svobody. Vedle vchodu do pasáže stojí dům, ustoupený od stavební čáry. Nemá žádnou valnou hodnotu a mezi ty monumentální stavby nepatří. Tam je přece úplně ideální místo pro veliký obchodní dům s plochou deset tisíc čtverečních metrů! V suterénu by se dalo vybudovat velké parkoviště, rampa pro zásobování, sklady… Jenže to tehdy na národním výboru bohužel nechápali. Bylo to krátce po zrušení hradebního vodního toku, nebrali tu oblast ještě jako centrum. Když se později začala řešit stavba obchodního domu Prior, rozhodlo se vedení podniku, že ho postaví v místě, kam jsou lidé zvyklí chodit za nákupy. Takový nesmysl! A politická moc jim bezezbytku vyhověla. Nedalo se s tím nic dělat. Projekt dostal na stůl kolega Melichar, který z toho byl nešťastný. Pozemní stavby mu nadiktovaly, co tam chtějí, jak to má postavit! Byla to hodně smutná historie.

Přesto bylo centrum Olomouce jinak docela ušetřeno. Některá města poznamenala divoká socialistická výstavba mnohem hůře.
Naštěstí! Domy okolo náměstí totiž byly v docela dobrém stavu. Kdyby tam vznikla nějaká proluka, ani se mi nechce dohadovat, co by tam dokázali vymyslet.

Kniha Má cesta k architektuře a architekturou je vlastním životopisem Antonína Škamrady. Vyšla k autorovým osmaosmdesátým narozeninám, autor v ní mimo jiné poodhaluje zákulisí práce městského architekta i své vzpomínky na mnohé náročné projekty. Čtenář se z ní dozví i zajímavosti z novodobých dějin města, o nichž doposud neměl tušení. Kniha Má cesta k architektuře a architekturou je vlastním životopisem Antonína Škamrady. Vyšla k autorovým osmaosmdesátým narozeninám, autor v ní mimo jiné poodhaluje zákulisí práce městského architekta i své vzpomínky na mnohé náročné projekty. Čtenář se z ní dozví i zajímavosti z novodobých dějin města, o nichž doposud neměl tušení. Foto: Jan Procházka

Ve vaší knize je i kus dějin města. Zaujalo mě například, že Hradisko chtěla po okupaci v roce 1968 zabrat sovětská armáda…
Že se to nestalo, na tom má velkou zásluhu hlavní městský architekt Hynek. V sousedství Hradiska si Rusové postavili sídliště pro důstojníky, dokonce i školu, v níž dnes sídlí Slovanské gymnázium. Představa, že vojenská nemocnice bude jejich, se doslova nabízela. Proběhlo jednání, na kterém Sověti tenhle požadavek vznesli. Hynek ale prohlásil, že to nepřipadá v úvahu, vždyť je to nesmírně cenný historický objekt! Byl to obrovský a odvážný počin a taky asi kus štěstí.

Naštěstí k tomu nedošlo a rekonstrukce Hradiska se na přelomu osmdesátých a devadesátých let stala jedním z vašich velkých úkolů.
V roce 1987 jsem vedl olomouckou pobočku SÚRPMO (Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů - pozn. redakce). Ohlásil se u mě náčelník vojenské ubytovací a stavební správy a přišel se zeptat, zda bychom mu neudělali projekt na generální opravu vnějšího pláště Hradiska. Měl už vybraného i dodavatele stavby - JZD Otice.

To mělo JZD dělat opravu barokní památky?
Ano. To je úžasné, že? JZD měla svoje zedníky, kteří opravovali kravíny a podobné objekty. A s těmi se vojáci dohodli, že by fasádu Hradiska zvládli. Nakonec ale byli z akce odvoláni, takový projekt byl pochopitelně nad jejich síly.

Váhal jste, jestli tak velkou zakázku přijmout?
Naopak, byl jsem přímo nadšen. Už koncem padesátých let jsem se ve Stavoprojektu pod vedením pana architekta Capouška nepatrně spolupodílel na zaměřování starého stavu Hradiska, a tak jsem ten objekt docela dobře znal. Vznikl z toho objemný balík perfektních výkresů - dokonalý podklad pro další práci. Pan architekt Capoušek tehdy musel tušit, že se to jednou využije. A jako by to připravil pro mě! Pracoval jsem na té rekonstrukci, která se značně rozrostla, i po revoluci. Už jako soukromník a důchodce. Trvalo to deset let.

Říkáte, že se projekt rozrostl. Co všechno se dělalo?
Pod rekonstrukci vnějšího pláště spadaly nejen omítky, ale také úpravy všech čtyř nádvoří, restaurování hlavní věže, která do té doby neměla báň ani hodiny. Hlavní byla ale výměna oken. Ta předchozí byla z měkkého dřeva, s bílým nátěrem. Jenže v tak obrovském objektu když natěrač skončil, mohl začít znovu od začátku. Proto jsem prosadil řešení neobvyklé, totiž venkovní křídla z dubu, napouštěná a lakovaná, vniřní ze smrku s bílým nátěrem. Tím se zásadně změnil výraz budovy. Zpočátku to narazilo na nepochopení: nemocniční budovy mají mít přece bílá okna! Ale čas ukázal, že to bylo prozíravé: i po těch letech jsou okna v bezvadném stavu. Navíc to Hradisku dodalo jakousi noblesu. Dodnes si na tom zakládám.

Problémy byly i s barvou fasády, dokonce hrozilo, že bude červená. Musel jste hodně bojovat, aby prošel váš návrh na okr?
Měl jsem obavy, že když to navrhnu sám, což jsem klidně mohl, někdo z toho udělá kauzu. Chtěl jsem tomu předejít a oslovil jsem odborníky, kteří se ale moc jasně nevyjádřili. Ve spolupráci s památkáři jsem proto napsal jistému doktoru Kroupovi, který platil za odborníka na baroko. Ale on se vůbec neozval. Tak jsem se rozhodl, že barevné řešení navrhnu sám. Naše pracoviště tehdy spadalo pod středisko v Brně a to zase pod Prahu. Na porady jezdil i nejvyšší architekt Číla. Když došlo na barevnost Hradiska, prohlásil: “No baroko přece bude červený! Máme to tak v Roudnici, v Praze…” Samozřejmě, že jsem nesouhlasil! Oponoval jsem tím, že Morava má daleko blíž k Rakousku a rakouské kláštery jsou žluté. Sám jsem je viděl. Nakonec tedy okr zvítězil. Místo těch zedníků z Otic jsme na fasády povolali firmu REFAS a ta vybrala velmi kvalitní barvy. Dodneška je to v pořádku.

Věž Hradiska byla dlouhá staletí po požáru bez báně. Byla obnovena až během rekonstrukce v devadesátých letech. Věž Hradiska byla dlouhá staletí po požáru bez báně. Byla obnovena až během rekonstrukce v devadesátých letech. Foto: Jan Procházka
Velké dílo architekta Škamrady: rekonstrukce vnějšího pláště Klášterního Hradiska. Trvala deset let. Velké dílo architekta Škamrady: rekonstrukce vnějšího pláště Klášterního Hradiska. Trvala deset let. Foto: Jan Procházka
Součástí rekonstrukce byla i obnova všech nádvoří. Součástí rekonstrukce byla i obnova všech nádvoří. Foto: Jan Procházka

Vy jste se v devadesátých letech podílel i na přípravě rekonstrukce Horního náměstí. Nakonec ale byl celý váš tým odvolán. Co se stalo?
To je dosti delikátní záležitost. Iniciativa vzešla od náměstka primátora Tomáše Kvapila, pozdějšího poslance a ministra. Vznikl tým, který měl nachystat vstupní materiál pro budoucí mezinárodní architektonickou soutěž. Naším úkolem bylo připravit podklady hlavně technického rázu. Zjistili jsme třeba, že všechny elektrické kabely pod dlažbou náměstí se naprosto nelogicky sbíhají v trafostanici umístěné v patě radniční věže. Jejím přemístěním do jiného objektu by se otevřela cesta k obnově vstupu na věž z úrovně chodníku, tam totiž historicky vchod býval. Z hlediska atraktivity pro turisty by to bylo velmi zajímavé a poměrně nadšeně s tím souhlasily i rozvodné závody. Navrhli jsme vybudování průchozího kolektoru po obvodu náměstí: vedla by v něm voda, plyn, elektřina… Když vznikne potřeba něco opravit, nemusí se kopat. Bohužel jsme byli lidmi z řad radních obviněni, že potají chystáme vlastní rekonstrukci náměstí. To byl sice nesmysl, ale tak už to v politice chodí. Práce přišla vniveč. Až nastane nějaký problém, celá ta slavná dlažba se bude muset rozkopat. V následné soutěži zvítězil tým architektů z Prahy a vyhradil si právo na jakékoli zásahy do jejich realizace v budoucnu.

To mě přivádí na otázku: má mít architekt opravdu tak striktní autorská práva? Aby město se “svým” náměstím prakticky bez posvěcení architekta nemohlo nakládat? Narážím na nedávnou hysterii kolem výměny svítidel a úpravě lavic na Horním náměstí.
Autorská práva samozřejmě architektovi, jako každému autorovi, náleží. Ale není možné, aby se jimi oháněl takovým způsobem, jako se to dělo v případě Horního náměstí. Že na ně nikdo nesmí sáhnout a posunout lavice o pár metrů, vyměnit mobiliář, svítidla. To je opravdu nesmysl.

A to jsme opět u politiky, na niž jste v jiných podobách narážel i za minulého režimu. Zaujala mě v knize pasáž, kde popisujete počátek devadesátých let. Cituji: “Měl jsem obavy z bezohledného pronikání dravců z oblasti komerce a zábavy do centra města.” Zmiňujete neblaze proslulý Palác Morava plánovaný na ploše Tržnice. Tomu se podařilo zabránit, ale o pár let později stejně nedaleko vyrostla Galerie Šantovka…
Je mi to hrozně líto. Několikrát jsem v minulosti pracoval na územních plánech regenerace centrální zóny města.V poslední revizi, kterou jsme dělali v SÚRPMO, jsme ostrov s továrnou Milo považovali za naprosto unikátní pozemek. Chtěli jsme ho nechat jako rezervu pro kulturní využití. Já jsem totiž už od šedesátých let horoval pro to, aby se někde rezervoval pozemek pro budoucí důstojný koncertní dům Moravské filharmonie, která by si zasloužila něco víc, než je Reduta. Po revoluci jsem se o to snažil ještě důrazněji, protože skutečně hrozilo, že ti zmiňovaní dravci si rozeberou vše, co bude k dispozici. Právě ostrov se mi pro onen koncertní sál jevil jako nejideálnější místo. Představte si krásnou moderní architekturu, obtékanou živou vodou a olemovanou zelení… V centru města! A srovnejte to s tím, co tam nakonec vyrostlo. Je to škoda.

Zbořit se mělo i silo u Tržnice, to je přece nesmysl, aby v centru města stálo silo a ještě k tomu zvýšené o nástavbu! Celý ten prostor je tím úplně degradovaný. Přitom se jím úchvatným způsobem a komplexně zabýval už za první republiky slavný architekt Klaudius Madlmayr, který na místě autobusového nádraží chtěl novou radnici! Ale nerealizovalo se nic. To už je ale úděl architektů, kteří se věnují územnímu plánování. Myšlenka přetrvá obvykle jen jednu generaci a ta nová se už na to dívá úplně jinak.

Byl jste vděčný, když vás koncem devadesátých let oslovilo arcibiskupství a vy jste tak mohl “změnit prostředí”?
To byl úplně jiný svět. Noblesní. Začalo to vlastně už návštěvou papeže v roce 1995. Měl jsem připravit prostory pro papeže a jeho suitu v Arcibiskupském paláci. S panem arcibiskupem jsme pak navrhli papežské apartmá. Vzhledem k tomu, že jsem se během těch prací dopodrobna s palácem seznámil, dostal jsem potom na stůl řadu dalších úprav. Také jsem byl požádán o spolupráci na Velehradě a nakonec na rekonstrukci Dómu. Stal jsem se jakousi stálou součástí inventáře kapituly. (smích) Dodneška chodím na pracovní schůze komise pro sakrální umění.

Ale i v církevním prostředí jste nakonec narazil na pletichy…
Bohužel jsem se připletl do záležitosti sehrané proti panu arcibiskupovi. Na Velehradě se měl stavět ambit. A došlo k něčemu podobnému jako v případě Horního náměstí. Jistí architekti z Brna si na Velehradě budovali monopol a tehdejší starosta jim držel palce. Zamítl námi navrhované řešení stavby. Pan arcibiskup nakonec prohlásil, že se tedy nebude stavět nic. Jenže starosta tam nakonec nechal ambit postavit. Nedávno jsem jel kolem… No, mírně řečeno, neodpovídá to vůbec představám, jaké jsme o té stavbě měli. Nerespektuje to okolí, požadavky církve… Prostě to tam nepatří.


Všechno vede k tomu, že domy v nové době musí vypadat jinak. A musí se stavět tak, aby v nich současní lidé chtěli bydlet.

Člověk si při četbě vaší knihy uvědomí, že některé věci se táhnou novodobými dějinami města jako takové evergreeny. Třeba proluka v Denisově ulici. Vy jste už v šedesátých letech navrhoval její zastavění a zároveň jste vlastně tak trochu “spoluautorem” této proluky. Co říkáte na projekt Středoevropského fóra, ony veřejností nepříliš oblíbené “bunkry”?
Vidíte, to je pravda. Některé věci se řeší pořád dokola. Zaplaťpámbu, že se SEFO v této podobě nepostavilo. Současné vedení Muzea umění už je v jiných rukou a já doufám, že pokud muzeum dostane peníze, nechá vypsat regulérní architektonickou soutěž, která nabídne trochu vyšší úroveň, než měla ta monstra.

Proč ta proluka vlastně vznikla?
Dva z domů, které tam stály, byly v hrozném stavu. Někdy v roce 1967 jsme dostali za úkol je rekonstruovat. To však bylo nemožné. Měly dispozici naprosto nepřizpůsobitelnou současným potřebám. Proto jsme je navrhli zbourat a spolu s nimi strhnout i dům třetí, který na tom byl podobně. Shodli jsme se, že bude lepší nahradit staré domy novostavbou respektující okolí. Muzeum umění tehdy ještě neexistovalo, mělo se jednat o domy určené převážně k bydlení. Dodavatelem byl určen podnik Pozemní stavby. Jenže to byla velkovýroba: jeřáby, nákladní auta, sklady hmot… (smích) Pro ně to byla absolutně netypická a nelukrativní záležitost. Vymohli si , že proluka se musí zvětšit, aby se jim tam vešel jeřáb a vůbec se mohlo začít stavět. Takže byl stržen i čtvrtý dům, který byl přitom naprosto v pořádku! Jenže nakonec se nepostavilo nic, protože Pozemní stavby od toho ustoupily. Tak to tehdy bohužel chodilo.

Podobný případ, který se táhne minulostí jak červená šňůra: mauzoleum v Bezručových sadech. Jeho rekonstrukci jste řešil už koncem osmdesátých let…
Tam byl vleklý problém s dvojím vlastnictvím. Pavilon byl postaven jako hrobka jugoslávských vojínů, padlých za první světové války a patřil tedy jak Československu, tak Jugoslávii. I vzhledem k vztahům uvnitř socialistického bloku se ale režim nijak zvlášť neměl k tomu, aby řešil chátrání této památky. Pohnulo se to až na sklonku osmdesátých let, kdy jsem absolvoval jednání s jugoslávským velvyslancem, který vyjádřil ochotu své země rekonstrukci zaplatit. Jenže pak přišla revoluce, krátce potom v Jugoslávii vypukla válka a všechno bylo jinak… Až teď se konečně podařilo zahájit rekonstrukci.

Čas od času, když se objeví kauzy okolo různých plánovaných staveb, se zmiňuje, že Olomouci chybí autorita městského architekta. Vy jste v podobném útvaru v šedesátých letech pracoval, po revoluci jste to ale byl právě vy, kdo říkal, že by se obnovit neměl. Myslíte si to stále?
Máte pravdu, že jsem nedoporučoval ten útvar zřídit. Hlavně proto, aby nevznikl dojem, že se vrací socialistické metody. Ale nějaký institut s podobnými pravomocemi, který by tvůrčím způsobem dohlížel na dodržování a aktualizaci územního plánu, by měl v rámci magistrátu fungovat. Nemělo by se v něm vysloveně projektovat, ale neměl by to zase být jen razítkovací úřad. Doporučil jsem proto zřídit nový útvar s názvem Odbor koncepce rozvoje. Protože rozvoj by přece měl mít koncepci! Jenže oni to špatně pochopili, přidali tam spojku "a", čímž vznikl Odbor koncepce a rozvoje! To je přece nesmysl. Jak může být rozvoj bez koncepce? Bohužel, dnes to áčko nikdo nevymaže a s ním se trochu vytratil i ten původní smysl…

Byly určité snahy o obnovu útvaru městského architekta, ale vždy to bylo jen na chvíli. Politická moc si diktovala dřív a dnes si diktuje zase. Tak to prostě je.

Jaký máte pocit z toho, co se dnes staví?
Víte, všechno podléhá času a ekonomické situaci. A dnes ta ekonomická převažuje nad jakoukoliv jinou. O tom svědčí právě Šantovka. Z poslední doby mám spíš špatný pocit. Proti šedi socialistických fasád se najednou přehnala vlna barevnosti. Naprosto živelně.

Naproti poště u nádraží stojí skupina domů, které projektoval kolega architekt Ladislav Pospíšil. Obyvatelé se rozhodli pro zateplení, ale neuznali za vhodné s architektem jednat. Svévolně si tam navrhli různé barvy: je tam modrá, růžová, šedá se zelenou… Prostě naprostý nevkus.. Když vám někdo tak poškodí vaši práci, samozřejmě se chcete bránit. Snažil jsem se mu pomoci, ale byli jsme bezradní. Stavební úřad totiž nemá žádnou pravomoc schvalovat barvu fasády. To vidíte třeba na sídlištích. Obyvatelé si sami rozhodnou, jakou barvu bude jejich dům mít. To je katastrofa! Nehledí vůbec na nic, nedodrží tektoniku stavby. Nebo tam namalují na fasádu obrázky. Do toho by přece stavební úřad měl co mluvit, protože jde přece o veřejný zájem. A věřím, že by si k poradě původního projektanta zavolal. Pomohla by změna zákona. Není to jen problém Olomouce, týká se to celé republiky.

Když budeme závěrem pozitivní... Jak moc se změnila Olomouc od roku 1990 a co se podle vás povedlo?
Moc se změnila a vzniklo hodně dobrého. Já třeba obhajuji výškové stavby na třídě Kosmonautů. BEA centrum je vkusné, elegantní, do toho prostředí patří, ničemu nevadí a je dost vzdálené od historického centra.

Když jste to sám zmínil, nemůžu se nezeptat na Šantovka tower. Co si o tomhle projektu myslíte?
Nic. (smích) Té debatě se vyhýbám. Nechci k tomu nic říkat, protože za hodinu by mě to třeba mrzelo. Ale povím vám to z jiného úhlu. Neměla se povolit směšná nadstavba sila u autobusového nádraží u tržnice, ani existence sila jako takového... Tam se mělo říct jasné ne a mohl to být precedens, o který by se dalo opřít možná i v případu toho věžového domu. Ale věc je mnohem složitější a týká se také oblasti ekonomické i právní. A to jsou oblasti, kterým nerozumím a ani nechci rozumět.

A výškové stavby v OIomouci obecně?
Já bych se tomu vůbec nebránil. Vždyť ty "moje" koleje jsou taky výšková stavba. Musí se najít vhodné místo a musí to posoudit rozumní lidé, ne extremisti. Myslím si - a zní to trochu nadneseně - že se tím celé město povýší i symbolicky. Elegance BEA centra to potvrzuje. Další objekty by se mohly utvářet v podobném duchu.

Staví se teď něco, co je podle vás mimořádné? Nebo po nás zůstanou jen nákupní centra, kanceláře a bytové domy na předměstí?
Se zájmem sleduji novostavbu v proluce na Sokolské č.5 Vzniká tam dům, v němž budou nejen komerční prostory, ale také byty. V kontextu historického jádra je to mimořádná stavba. Pochopitelně, že může být někdo proti. Vždy to tak bylo. Je to jen věc odvahy, něco tak mimořádného schválit a stát za tím. Já tvrdím, že nám obecně chybí odvaha být progresivní. Jak jde čas, mění se hmota. To je přírodní zákon. Ctím zachování historických objektů, jsem proti tomu, aby se stavěla obludná monstra nebo se podnikaly nějaké divoké přestavby. Ale musí se taky brát v úvahu, že se mění požadavky na komfort, na vybavení domů, že se mění stavební materiály i technologie. Všechno vede k tomu, že domy v nové době musí vypadat jinak. A musí se stavět tak, aby v nich současní lidé chtěli bydlet. A stavět v centru jen kanceláře? To je zmrtvění. Proto se mi ten dům na Sokolské tolik líbí. Stavět tak, aby domy žily. To si myslím, že je trend, který by se měl uplatňovat, kde je to možné. Nebát se.

Autor článkuJan Procházkaprochazka@olomouc.cz

Jan Procházka