Jsou organizace, které mediální rozruch kolem své činnosti příliš nemilují. Namátkou jmenujme zpravodajské služby, místní buňky mafie a (kupodivu) také některé odbory městského magistrátu. A pak jsou takové, jež novinářský zájem naopak pro svou činnost nezbytně potřebují. Třeba divadla, zábavní agentury, sportovní kluby nebo zoologické zahrady. Tedy až na tu na Svatém Kopečku, jak by se mohlo zdát v posledních měsících.

Před takovými patnácti lety to byla spíše úsměvná epidemie, dnes je to už běžný standard, který nikoho neudiví, natož aby pobavil. Téměř každá, i ta sebeméně významná instituce a organizace má svého tiskového mluvčího (nebo chcete-li moderněji a světáčtěji ředitele PR a komunikace). Někteří svou práci vykonávají svědomitě, přepečlivě až občas dotěrně, jiní jsou praví profíci na svých místech, s dalšími musí nebohý žurnalista svádět každodenní válku o sebenepatrnější informaci.
Specifickou roli a postavení mají mezi nimi mluvčí policejní. U nich si člověk nikdy není jistý, zdali je jejich posláním informovat, nebo spíše naopak mlžit, tajit a oblbovat, zkrátka dezinformovat. Pokud si zprávy zajímající veřejnost nenechají z nějakého jen jim srozumitelného důvodu rovnou pro sebe, pak je často pouštějí ven jazykem, který připomíná češtinu jen velmi z dálky a na nějž by měl nějaký jejich hlavní velitel vydat rovnou obsáhlý výkladový slovník.
A tak se člověk z policejních svodek občas zábavnou směsí staroslověnštiny míchané se strohým pajazykem protokolu dozví, že "pachatel z obce na Olomoucku se vloupal do restaurace v obci na Přerovsku". A aby byla absurdita dokonána, pokračuje zpráva sdělením, že "zde odcizil 27 kusů oplatek značky Tatranka hnědobéžové barvy o délce 8,5 centimetru, průměrné tloušťce 2,7 centimetru v celkové ceně 87,30 Kč". Kdo a kde kradl, si tak sice nepřečteme, zato zmizelou cukrovinku vidíme před sebou skoro jako živou.

Nechme ale policejní mluvčí stranou, jejich pozice mezi mlýnskými kameny tajného policejního vyšetřování, přísných zákonů a informací chtivé veřejnosti opravdu nemusí být někdy jednoduchá. Naopak křišťálově snadnou úlohu mají z tohoto pohledu mediální zástupci všech organizátorů zábavy a volnočasového programu. V jejich zájmu by zcela jistě mělo být, aby se lidé o těchto aktivitách dozvěděli co nejvíce. Žádné zatajování zde určitě není na místě, vždyť právě reklama a publicita prodává vstupenky a žene lidi k pokladním turniketům.
Možná ale tuto skutečnost zapomněli sdělit (už ne zcela) novému vedení olomoucké zoologické zahrady na Svatém Kopečku. Tytam jsou totiž časy, kdy ze zoo pršely do redakcí informace o tom, že se narodilo nové roztomilé mládě nebo že se do některého z výběhů přistěhuje nový nájemník z jiné zahrady. Náhle jako když utne. I pátrali mí kolegové, kteří toužili předložit čtenářům a divákům svých zpravodajských relací také něco veselejšího než jen vraždy, nehody a politické tanečky, proč se zoo zahalila do hávu mlčení. A zjistili podivnou věc. Novináři prý nejsou vítáni, ošetřovatelé a další zaměstnanci zoologické zahrady dostali dokonce kategorický příkaz, aby se s tou verbeží příliš nevybavovali. Že by blahodárný vliv změny na prezidentském stolci?
Mláďátka se rodí dál, ale pokud se pohledem na ně chcete pokochat, musíte si je rovnou na místě vypátrat pěkně sami. Zoologická zahrada s médii komunikovat bude i nadále, ale ve vážném duchu, jak se na městem zřizovanou instituci patří. Místo zvířátek bude žurnalistům nabízet především ekonomické údaje o své činnosti, tak mi to alespoň přinesly v tom našem malém městě dobře slyšitelné redakční tamtamy.
Dobrá, proč tedy ne, budeme psát o něčem jiném, sdílných poskytovatelů zábavy je u nás ještě zaplaťpánbůh dost. Jen se trošku obávám, aby po médiích nezačali vedení zoo vadit i samotní návštěvníci.