Když se něco staví, zpravidla to vyžaduje staveniště. A zpravidla poté, co je stavba dokončena, je výsledkem zvelebení, kvůli kterému přece dočasné omezení komfortu stojí za to překousnout. Ne tak v Malomouci, zdá se.

"To snad není možný, zase rozkopou půlku města, vždyť to nebere konce," rozčilovala se hlasitě konzervativně ustrojená starší dáma v tramvaji jedničce. Její téměř identická dvojnice, lišící se na první pohled pouze jiným odstínem trvalé, vážně pokývala hlavou. "Je to parta lumpů," prohlásila Trvalá číslo dva a hlas jí lehce poskočil: "a všechno je to za naše prachy. Beztak to skončí v něčí kapse." Tramvaj právě míjela staveniště Šantovky. Obě ženy na vzácných několik vteřin zmlkly, načež prohlásila ta první. "A s touhle hrůzou už to ten Tesařík taky přehnal," zahrozila dáma.
"Jakej Tesařík?"
"No ten starosta, jak byl na plakátech. Ten s kytarou."
"Tak toho neznám."
Řeč se následně stočila do nezajímavých vod bulváru, kde se obě trvalky zřejmě vyznaly poněkud lépe.
Obvykle nepíšu příspěvky do diskuzí. K téhle mi to ale nedá. Ten rozhovor se udál asi před dvěma týdny, v ještě téměř zimní šedivé odpolední době. A bohužel je v mnoha ohledech typický. Zejména tady u nás, mezi dobře informovanými Malomoučany s rychle hotovým názorem na vše.

Je pravda, že se tu pořád něco kope. Posledních asi deset, patnáct let pořád překračujeme nějaké díry, obcházíme, objíždíme, jezdíme výlukovými autobusy a zvykáme si na nové trasy. Milé dámy, před zhruba patnácti lety jsme na náměstí obcházeli ohavné betonové truhlíky plné čehosi, co nebylo zelení ani v sedmdesátých letech. Po dlažebních kostkách v centru nebylo možno chodit bez rizika podvrtnutí kotníků a dalších úrazů. Oblíbenou zábavou pubertálních kluků (a přiznám, že i autora tohoto textu) bylo před patnácti lety odstraňování dlaždic, chodníky připomínaly houpačky a obtížnější bylo spíš najít nějakou, která se neviklala. Ukořistěný materiál se používal na stavbu bunkrů. Na sídlištích totiž před patnácti lety většinou chyběla místa, kde si bylo možno hrát. Ano, před patnácti lety byla téměř všechna sídliště hnusná uniformní jednobarevná králíkárna. Před patnácti lety ještě v Olomouci nestála prakticky žádná nová stavba, která by zanechala budoucím generacím otisk doby. (Snad jen finanční úřad a tehdy rok starý most na ulici Kosmonautů.) Před patnácti lety prostě pořád ještě celé naše město nevypadalo moc jinak než na fotografiích o dalších patnáct let starších. Bylo šedivé, nudné a prázdné. Stejně jako vy, dámy.
Ne všechno, co se za posledních patnáct let ve městě postavilo a opravilo, je dobré. Ale když vyjedete do světa a vrátíte se sem, už nemáte pocit, že jste v Rumunsku. Olomouc rozkvétá. Možná občas křečovitě, ale jinak to asi ani nejde. A ten květ už je pomalu vidět. Pro tohle budu výkopy přeskakovat s úsměvem. A klidně si u toho i zapískám.