Naposledy včera pozdravili řízným zasalutováním město, se kterým se brzy rozloučí. Řeč je o vojácích a důstojnících Velitelství společných vojsk, jež se po letech svého fungování v Olomouci transformuje a přesouvá do Prahy. Že je vám houby po tom, kde bude umístěno pár "zelených mozků"? Pak vám ale asi ani nevadí, že se stěhováním důležitých institucí z našeho druhdy pyšného města stává bezvýznamné provinční hnízdo.

Bylo to v devadesátých letech minulého století, kdy už nebylo třeba mít všechny státní instituce pod bedlivým a přímým dozorem jako za vlády komunistických soudruhů. A tak se začalo decentralizovat, což znamená, že řada úřadů především moci soudní a výkonné přesídlila z Prahy do dalších měst Československa (a později České republiky). Pozici hlavního města to nijak nezpochybnilo, ve stověžaté matičce i tak zůstalo státních institucí zdaleka nejvíc. Pouze se posílil vliv dalších přirozených českých a moravských center, mezi nimi třeba právě Olomouce.
A tak nám mocipáni z Prahy nadělili do našeho městečka na Moravě například Velitelství pozemního vojska, později transformované právě na ono Velitelství společných sil, které mělo včera na Horním náměstí svůj poslední slavnostní nástup. S ním se v Olomouci usídlilo několik stovek vojáků z povolání včetně vysokých důstojníků a generálů. Ti všichni si na střední Moravu přivedli i své rodiny, které tu bydlely, jedly a nakupovaly. A tuto významnou vojenskou instituci navštěvovali významní lidé z tuzemska a zahraničí, kteří v našem městě bydleli, jedli a nakupovali…

Podobně se v hanácké metropoli usídlilo také tehdy nově zřízené vrchní státní zastupitelství. Díky němu získali v našem městě práci vzdělaní a finančně dobře situovaní právníci z Olomouce i jiných míst republiky. A ti všichni spolu se svými rodinami a návštěvami - úředními a soukromými - tady bydlí, jedí a nakupují. Jenže všeho do času, vrchní prokuratura totiž bude také končit. A stejně jako u vojenského velitelství je zdůvodnění prosté: reorganizace směřující k zjednodušení systému a tudíž k úsporám. Pokud si tedy někdo dodatečně nevzpomene, že bez státních zástupců usazených někde ve střední Asii (tak nás totiž mnohdy v Praze vnímají) by nebylo dost dobře možné nepozorovaně připravit trestní stíhání politických vykuků.
A takto bychom mohli pokračovat. Donedávna fungovalo v Olomouci celní ředitelství s působností pro velkou část Moravy. Dnes už je tento významný úřad svého druhu minulostí a ve městě zůstal pouze jeho menší krajský bratříček. Můžeme si jen domýšlet, která instituce s přesahem našeho regionu bude následovat. Ale moc jich už nezůstává, takže šance trefit se je poměrně vysoká.

V oněch zmíněných devadesátých letech jsem studoval na vysoké v Praze, společně s několika kamarády z Olomouce a střední Moravy obecně. Dnes jsem z nich asi jediný, kdo se vrátil do svého rodiště, kterému chci z mnoha důvodů být dál věrný. Ti ostatní zůstali v hlavním městě. Důvod je pochopitelný - pracovní příležitosti a odpovídající (z pohledu zbytku republiky někdy až nehezky nadstandardní) finanční ohodnocení. Naprosto jejich rozhodnutí chápu, tu možnost jsem měl taky, ale moje volba byla jiná. A stotisícové, v rámci naší malé země tedy vcelku významné centrum jednoho z regionů by mělo poskytovat příležitostí na pracovní uplatnění také dosti.
Inu mělo. Jenže vše je ve skutečnosti trošičku jinak. Vedení velkých průmyslových podniků už dávno nesedí v Olomouci (zkuste někdy jít domlouvat na jejich zdejší filiální ředitelství sponzorskou podporu třeba pro místní sportovní klub, odkážou vás rychle - v lepším případě do Prahy), zemědělství také jaksi není v nejlepší kondici a státní instituce z města potichoučku couvají. A spolu s nimi se pomalu vytrácí i ona pozice významného nadregionálního centra.
Ještěže máme kromě těch opouštěných kasáren a úřadoven alespoň ony naše architektonické skvosty. Třeba se občas u nás nějaký cizinec na hodinku zastaví, aby si je cestou z Prahy do Krakova vyfotil na památku.