“To je omyl,” řekne hlas na druhé straně telefonu. Omluvíte se a napodruhé už to třeba vyjde. V době virtuální se objevil nový druh omylů. Ty mailové. A to je úplně jiná liga. Zvláštní je, že zatvrzelost pisatelů je mnohdy až obdivuhodná.

V časech, kdy displej býval jen chloubou hrdých majitelů digitálek a vytáčelo se na otočné číselnici, nebylo nic těžkého se prostě splést. Roztržitější telefonista se tak čas od času prostě dovolal někam jinam. “To je omyl,” řekl hlas na druhé straně, člověk se omluvil a občas se stalo, že si ti dva třeba i pěkně popovídali. A když měl člověk číslo obzvlášť podobné nějaké horké lince (třeba šikovnému instalatérovi), stávaly se tyhle omyly docela často. “Na pana Mrázka musíte místo pětky na konci dát šestku, paní,” posloužil člověk občas i jako informační linka. To už je dávno. Telefony přišly nejprve o šňůry a posléze z nich zůstalo jen utržené sluchátko se stále větším displejem a s uloženými čísly. Omylů ubylo. Ale sem tam se to stane i dnes. Není to už tak milé, protože telefonisté bez šňůry jsou mnohem nervóznější, chybí jim ta pokora, kdy i dovolat se někam, bylo tak trochu dobrodružství. Kolegyně před pár lety zvedla telefon, v němž jakýsi velmi rozzuřený muž požadoval, abychom odstranili text, který ho uráží. Poměrně složitě se jí podařilo rozklíčovat, že onen muž má na mysli článek na úplně jiném zpravodajském webu, na jehož obsah pochopitelně nemáme vliv. Chlapík to ale nemínil vzdát. “To je neuvěřitelný k...a, jakej tam máte na tom internetu bordel!” A práskl telefonem.
S nástupem internetu se ale objevil nový druh omylů, kterému už rozumím mnohem méně. Omyly v mailu. Už si mě tak ledaskdo popletl s všelikým. Kdysi mi došlo asi dvě stě mailů od nejrůznějších olomouckých seniorů, kteří požadovali zápis do kurzu základní obsluhy PC. Taky si u mě lidé často objednávali pizzu. Chápete to? Objednávali jste si někdy pizzu mailem? To jde? Každopádně mi ve schránce přistávaly objednávky na quattro formaggi, margarita s dvojitým eidamem i hanáckého smraďocha. Skoro jsem uvažoval, že bych si založil živnost. Tyhle hromadné omyly se ale daly vysvětlit. V případě seniorů to bylo snadné: psal jsem asi o rok dříve jakýsi text o zmiňovaném kurzu a na konec neprozřetelně k podpisu připojil svou mailovou adresu. Senioři chtiví IT dovedností se k článku nějakým záhadným způsobem propracovali a adresy se zmocnili jako záchytného bodu, přestože v textu byl kontakt na pořadatele, bohužel jen telefonický. Pizzu jsem nerozklíčoval, přestože jsem několika objednávajícím položil otázku, jak na mě proboha přišli. Neodpověděli, takže je to dodnes záhada. Ale vysvětlení by se zřejmě našlo. Pak jsou ale omyly, které prostě nechápu. Před lety mi bůhvíproč chodila poměrně intimní konverzace jedné olomoucké veřejné činitelky s jistým Lubomírem (jméno jsem pozměnil). Zpočátku jsem ji vždycky taktně upozornil, že se spletla, že ač mě to mrzí (to nebyla pravda, ale jsem slušně vychovaný kluk), nejsem Lubomír. Odpověděla záhy, že je to trapné a že se mi omlouvá. O pár dnů později ale přišel další mail, v němž si - drahý Lubomíre - libovala, že poslední noc patřila k nezapomenutelným zážitkům. Napsal jsem jí znovu, už bez toho mrzení, že vážně nejsem Lubomír. Opět se omluvila. Nicméně jsem zřejmě měl být virtuálním svědkem celého jejich vztahu. Dozvídal jsem se třeba i takové informace, že Michal nebude večer doma a proto je hnízdečko lásky otevřené. Ač jsem Lubomírovi paní nezáviděl, bylo mi ho líto, Když totiž mail přišel na mou adresu, zřejmě nedošel na tu Lubomírovu a dotyčný pán se pak zřejmě nedozvěděl, že v hnízdečku je volno. Pozoruhodná byla i skutečnost, že řada mailů, která mi od paní přišla, navazovala na nějakou předchozí konverzaci, takže spojení s Lubomírem se zřejmě občas navázat podařilo. Navrhl jsem proto v jedné z odpovědí milé paní, ať mi pošle na Lubomíra adresu, že mu jsem ochoten poštu přeposílat. Tenhle plán ale nevyšel a je možné, že jsem přispěl k destrukci celého vztahu, neboť po několika týdnech jsem milou paní označil za spam a od té doby končil Lubomír v koši.

Občas taky přijde nabídka na vystoupení nějakého hudebního tělesa. Jistý virtuózní klavírista se vnucoval s pravidelnou dvouměsíční periodou, přestože byl vždy slušně odkázán přímo na příslušného pořadatele oné akce. Snad si mají s Lubomírem v koši o čem povídat. Dost aktivní byli i fanoušci jakési prepubertální pěvecké hvězdy z nějaké televizní soutěže. “Jestli neuděláte koncert Martina v Olomouci, budete litovat,” napsala třeba luuuucinkaaaaaa4589@. Před chvílí jsem odpovídal na mail, v němž mě paní upozornila, že navzdory skutečnosti, že na střeše je sníh, kominík se rozhodl provést vložkování a pokud z té střechy spadne, ona že ho varovala a že za to nemůže. A tak dál…

Vlastně mi to ani nevadí. Jen ten laskavý hlas: “Pardon, to je asi omyl,” na který řeknete: “To je v pořádku, nic se neděje,” ten mi v tom jaksi chybí.