Olomoucký dóm svatého Václava nabízí pro koncert duchovní hudby mimořádný prostor. Jeho rozlehlé gotické trojlodí a dlouhý dozvuk však zároveň kladou na interprety značné nároky. Zatímco pomalým skladbám a dlouhým tónům může akustika dodat objem a prodloužit jejich účinek, v rychlejších pasážích snadno omezuje čitelnost artikulace a přesnost jednotlivých hlasů.

Právě s těmito vlastnostmi prostoru pracoval program souboru Barocco sempre giovane, uvedený 23. září v rámci Podzimního festivalu duchovní hudby. Byl vystavěn na kontrastu několika podob duchovního prožitku – od bolesti a zármutku přes radost a energii až k osobní modlitbě.

Koncert otevřela Sinfonia al Santo Sepolcro Antonia Vivaldiho, skladba výrazně vzdálená obvyklé představě Vivaldiho jako autora virtuózní a rytmicky energické hudby. Její hudební jazyk je soustředěný a dramatický. V první větě vystupovalo do popředí napětí vytvářené harmonickými střety a důraznými nástupy, zatímco druhá část nabídla delší linie a více místa pro doznívání jednotlivých tónů. Chrámová akustika tento charakter skladby ještě umocňovala: zvuk po ukončení fráze zůstával v prostoru a jednotlivé harmonické změny tak získávaly větší váhu. V celkovém vyznění však poněkud chyběla tklivost a niternost, které mohou této hudbě vedle její dramatičnosti dodat ještě hlubší emocionální rozměr.

Telemannova Sinfonia Spirituosa znamenala výraznou změnu charakteru. Už v úvodní větě se prosadily energické smyčce, jejichž rytmická živost podtrhovala napětí mezi barokním základem skladby a nastupujícím galantním stylem. Ve zklidněné střední části dostalo větší prostor kantabilní vedení melodie a jemnější práce s dynamikou. Závěrečné Vivace s sebou znovu přineslo rychlá rytmická gesta a virtuózní nasazení smyčců. Právě v těchto rychlejších pasážích se však zároveň nejvíce projevovaly limity dlouhého chrámového dozvuku, který místy oslaboval zřetelnost jednotlivých hlasů.

Těžištěm večera bylo Stabat Mater Giovanniho Battisty Pergolesiho. Po Telemannově zvukově exponovaném závěru se pozornost přesunula k lidskému hlasu a k textu zachycujícímu bolest Panny Marie pod křížem. Skladba svou zdánlivou prostotou otevírá značný prostor pro interpretační volbu – od křehkého, lyricky průzračného pojetí až k výrazně dramatickému výrazu. Toto provedení stálo někde na pomezí obou. Smyčce stavěly na jemně odstíněné dynamice, přesném vedení hudebního toku a přirozeném rozvíjení melodických linií. Výsledkem byl čistý a barevně vyvážený zvuk, který nepůsobil efektně ani přepjatě. Významnou roli zde sehrál rozdíl mezi hlasy obou sólistek. Světlejší soprán Heleny Hozové se zřetelně odděloval od tmavšího, měkčího mezzosopránu Jolany Slavíkové. V duetech však tento barevný kontrast nenarušoval společnou linii.

Samostatnou vrstvu Stabat Mater představovala choreografie Kláry Jelínkové, která vystoupila sólově i společně se studentkami Taneční konzervatoře hl. m. Prahy. Je však škoda, že tanečnice byly umístěny za orchestrem, a značná část publika tak mohla jejich vystoupení sledovat jen velmi omezeně. Vzájemné napětí mezi hudbou a pohybem přitom mohlo patřit k nejzajímavějším momentům celého provedení, kvůli zvolenému prostorovému uspořádání však tento potenciál nemohl plně vyniknout.

Závěr večera patřil Ave Maria gibraltarského skladatele Williama Gómeze, v němž se společně představily obě zpěvačky. Po mnohovrstevnatém Stabat Mater znamenala tato skladba zřetelné zjednodušení hudebního dění. Posluchačsky vděčná kompozice, založená na široce vedené melodické linii a bezprostřední emocionalitě, umožnila oběma interpretkám uplatnit jejich hlasové kvality a současně vytvořila působivou tečku za celým večerem.

Program druhého festivalového koncertu tak spojil několik odlišných podob duchovní hudby a ukázal, jak rozdílně mohou v prostoru olomouckého dómu působit. Jeho akustika některým skladbám dodávala hloubku a intenzitu, jinde naopak kladla interpretům zřetelné limity. Nejpřesvědčivěji večer vyzněl tam, kde se přirozené možnosti chrámového prostoru setkaly s komornějším a soustředěnějším hudebním výrazem.