V pátek 13. dubna se na scéně Velkého divadla v Olomouci uskutečnilo po dvou předpremiérách slavnostní premiérové představení velkého projektu – scénické prezentace dvou významných skladeb ze světové hudební tvorby, jmenovitě Rekviem Gabriela Faurié a Carmina burana Carla Orffa.

Projekt byl do repertoáru Moravského divadla zařazen jako východisko, jež vyřešilo potřebu neomezit tvůrčí aktivity dvou těles v situaci, kdy bylo nutno se vzdát s ohledem na rekonstrukci divadla a zkrácení sezóny jedné inscenace. Spojené soubory však nevytvořily inscenaci, jež by mohla být vnímána jako „z nouze ctnost“, ale zásluhou každého spoluautora inscenačního týmu, dílo, jež bude trvale připomínáno jako velkolepé a noblesní.

Odborníci analyzují a posuzují, zda vše, co bylo do inscenace vloženo, je kompatibilní, zda si mnohé neodporuje, jestli bylo vše prezentováno v náležité vyváženosti a bez čeho by se inscenace obešla. Spekulovat je možné. Obě díla jsou nepochybně schopna výtečně obstát jako hudební skvosty, jako jsou schopny růže oslovit ženu aniž jsou v kytici. Ale to vůbec neznamená, že by jejich zhodnocení v širším uměleckém projektu mělo být ovocem zakázaným. Rekviem i Carmina burana se staly součástí inscenace po právu obdivované a oceňované, a to především pro citlivý přístup jejích tvůrců, jejichž prvořadou devizou byl respekt k oběma hudebním dílům a poctivé úsilí umožnit jejich vnímání více smysly, tedy plněji a intenzivněji. To se podařilo a dokonce způsobem objevným, příkladným, a to na úrovni, jež bude stěží následovánímožná, což vyplývá ze svébytnosti osobností, jež se na inscenaci podílely. K vytvoření scénického díla výrazným způsobem přispěl i Akademický sbor Žerotín se svým sbormistrem Pavlem Koňárikem.

Koncepci inscenačního záměru vytvořil režisér a choreograf Robert Balogh. Míra jeho zásluh o zviditelnění hudby je nezpochybnitelná. Připojme k tomu i jeho inspirační schopnost vůči dalším členům realizačního týmu, jež se obešla bez předem stanoveného omezení tvůrčího přístupu, což se projevilo zejména v přínosech scénografa Jana Duška a kostyméra Josefa Jelínka, kteří vsunuli do jevištního pohledu na Carminu až manifestační míru okouzlení životem (v souladu s podtextem téměř všech baletních nuancí). Svůj podíl na přípravě inscenace nepodcenili ani dirigent Tomáš Hanák, sbormistryně Lubomíra Hellová, korepetitoři Milada Jedličková a Jan Gottwald a asistenti choreografa Dana Krajevskaja, Vladislav Nikolenko a Jiří Sekanina.

K úspěchu Requiem, význačného díla Francouze Gabriela Fauré, přispěla při premiéře velmi citlivým a soustředěným výkonem sopranistka Lea Vítková , v sólovém tanci pak Sylva Soldatenková, ale i jejich mužské protějšky – barytonista Vladislav Zápražný a baletní mistr Jan Seitl. Přehlédnuta by neměla být ani dokonale sladěná baletní mluva baletního týmu, v němž se s oduševnělou elegancí uplatnily Petra Glacová, Svatava Kaisarová, Renáta Mrózková, Ana Ondráčková Lucie a Rojková, z mužů pak Tomáš Berka, Petr Horákovský, Ivo Jambor a Radek Vojtěch. Zdůrazněna by měla být skutečnost, že Requiem v režijním pojetí Roberta Balogha, nebylo smuteční poémou za naplněním a koncem života, ale vděčnou úvahou o jeho pokračování – dokonce ne pouze na věčnosti, ale i na světě. Requiem bylo prezentováno na fantastické scéně, sugestivním pohybem a výtečnou komunikativní symbolikou.

Carmina burana představila odlišný pohled na život, snad dokonce kontrastní, přesto s nábojem, jenž na Requiem navazoval. Písně byly předneseny vroucně, se zaujetím pro jejich mimořádnou uměleckou unikátnost. Ocenit je samozřejmě možno noblesní prezentaci Orffova díla, zvlášť nádherný výkon podala ve své roli sopranistka Elena Gazdíková a disponovaný barytonista Jakub Kettner; rovnocenné pak byly i baletní parafráze, jimiž přispěli ke zdaru inscenace Valerij Globa a Monika Bernovská-Globa., ale i představitelé dalších šesti „postav“, jimiž byli Lena Illina (Fortuna), Irina Popova (Slunce), Vadim Tsepelev (Opat), Ivo Jambor (Ďábel) a v dvojroli úspěšný Michal Klapetek (Anděl, Labuť).

Poznamenejme, že „velký sbor“ z vůle režie uvolnil jevištní prostor dramatickému uchopení díla, ale způsobem, který pěvce nedeklasoval. Místo „nahoře“ nebylo třeba vnímat jako uklizení tělesa; spíš jako jeho povýšení – písně Jaro lásku rodí, Bez lásky je jaro smutné, Sladké jho jako by naznačovaly, že jde o dar nebes.
Společný projekt opery a baletu MDO může být označen jako „inscenace roku“