Střepy prý přinášejí štěstí. V případě nového představení Moravského divadla s příznačným názvem Rozbitý džbán je však otázkou, zda toto pořekadlo platí. Ono totiž není moc o co stát. Paradoxně za to ale nemohou herci. Spíš dramaturg. Tahle dvě stě let stará fraška se totiž vůbec neměla dostat na jeviště.

Opakuje se to pořád dokola. Dramaturg vytáhne nějaký zaprášený klenot a na tiskovce potom tvůrci blekotají, jak je ta látka stále aktuální, že lidské nešvary jsou pořád stejné a jaký přesah do současnosti ta zaprášená hra stále má. Někdy to funguje, navíc z těch opravdových klenotů není většinou třeba prach stírat. To ovšem neplatí u Rozbitého džbánu Heinricha von Kleista. V roce 1808, kdy měl kus premiéru, možná hra vzbudila rozruch a nejeden divák se začervenal. Ale dnes? Předloha je (chytrá) fraška hodná venkovských ochotníků. Nutno říct, že režisér Peter Gábor a činoherní soubor dělali, co mohli, aby ji z tohoto dna vyzvedli do výšin. Což se podařilo. Je to dáno hlavně velkou sehraností. Mladá část se s tou starší báječně doplňuje a vidět je v akci pospolu je opravdu radostný zážitek. Trochu mimo stojí nejstarší nováček Stanislav Šárský, který množstvím používaných citoslovcí a divokými grimasami tak trochu připomíná Petra Nárožného. Někdy až moc. Ale lidé se smějí, takže je to asi v pořádku. Krásná a nápaditá je i scéna vytvořená ze starých šanonů. Ani tohle všechno ale představení bohužel nezachrání. Po celkem svižném začátku se čas začne vléct a ve druhé hodině už to začne být úmorné. Šedesát minut by se snad dalo vydržet. Stominutová stopáž by však byla vražedná i v prostředí onoho venkovského hostince, kam kus patří.

Onen bájný přesah do současnosti tu samozřejmě je. Hra je ho plná a paralel s dnešními kauzami se dá najít celá řada. Otázkou ale stále zůstává, proč by to měl divák s každou další premiérou znovu a znovu dělat? Copak si nezasloužíme i něco, co není "stále aktuální", ale je to nové, nebo alespoň novější? Dramaturgie Moravského divadla dlouhodobě ignoruje současné či současnější autory. A pokud už jim dá prostor, míří se za hranice. Jako by někde v polovině dvacátého století existovala tlustá čára, za kterou se prostě dramaturg nevydá. (Světlou výjimkou jsou dvě hry člena činohry Romana Vencla, jejichž cesta na velké jeviště ale byla dlouhá, přestože všechna představení jsou pravidelně vyprodána.)

Jako bych slyšel tu výmluvu: "Olomoucký divák si přesně tohle žádá, tohle se mu líbí." Ale kdo ho k tomu vychoval a kdo se snaží s tím něco udělat? Tohle jsou prostě kecy. Pokud tu chceme mít provinční divadlo v tom nejtemnějším smyslu slova, Rozbitý džbán je správná cesta. Stačí přidat ještě pár operetek. Pak ale raději pusťme do světa celý baletní soubor a většinu herců. Tohle si totiž vážně nezaslouží.