Reklama

Pátek 19. července 2024, svátek má Čeněk, venku je 20.8 °C

Robert Runták: O nenávisti na Facebooku, tramvajích do Hodolan i konci v politice

ROZHOVOR

21.2.2024

Jan Procházka

“Rozhodl jsem se, že budu říkat to, co si opravdu myslím a to ve chvíli, kdy cítím, že je to správné,” říká Robert Runták, předseda hnutí spOLečně, majitel a zakladatel centra Telegraph, politik, sběratel umění a rozhodně olomoucký patriot. V rozhovoru jsme se dotkli nejen kauzy “přerovské kočky”, ale třeba také toho, zda má vůbec smysl opravovat tramvajovou trať do Hodolan či jeho potenciálního konce v politice…

Robert Runták není jen neúnavným komentátorem, jehož příspěvky na Facebooku vzbuzují často bouřlivé reakce. Jako předseda hnutí spOLečně, které je už druhé volební období součástí radniční koalice, je i hybatelem dění a jeho názory se mezi kolegy, ale i oponenty, berou vážně. Povídali jsme si naposledy krátce po volbách na podzim 2022. Tehdy to bylo hodně o politice, o překvapivém odstavení ODS od městské vlády, chystala se parkovací politika, debatovalo se o slučování divadla a filharmonie i zimním stadionu… Za tu dobu se mnohé změnilo, něco se posunulo, něco se nepovedlo podle plánu. 

Nechtěl jsem se ale bavit jenom o politice, protože Robert Runták zdaleka není jen politikem. Vybudoval například centrum Telegraph, které letos oslaví pět let a i to se významně posunulo. Navíc je znám jako jeden z největších sběratelů současného výtvarného umění. A rozruch vzbudil v poslední době i vystavením exponátu Ukolébavka ukrajinské umělkyně Margarity Ivy v přerovské Window Gallery. Mrtvá kočka zalitá do epoxidového bloku strhla na sociálních sítích doslova bouři a Runták nakonec spustil anketu, zda dílo vystavené ve výloze do ulice, raději nezakrýt roletou. A dopadlo to, jak byste čekali…

Na začátek bych si dovolil citovat váš facebookový příspěvek z 30. prosince: „Pořád kolem sebe ze všech stran slyším o tom, jak je u nás společnost rozdělená a jak je potřeba lidi spojovat.  (…) Pokud se lidé spojují, pak pouze v rámci svých táborů, aby se ještě více vymezili vůči ostatním skupinám. Vůle porozumět si, komunikovat, dělat kompromisy, vzájemně se respektovat bohužel dávno zmizela...“ Pojmenoval jste to výstižně, otázka je, dá se s tím něco dělat? A teď myslím na úrovni jednotlivců?
Jsem  přesvědčen o tom, že toto je bohužel skutečnost. Recept ale nemám. Kdybych ho měl, tak už jsem možná prezidentem nebo někým takovým. (smích) Tenhle problém trápí nejen Českou republiku, ale celý náš západní svět. Společnosti byly rozdělené vždycky, ale dnes tu rozdílnost katalyzují a posilují sociální sítě. 
Lidé sice v minulosti měli rozdílné názory, ale většinou byli schopni se spolu pořád normálně bavit. Jistě, některá témata raději vynechali, ale dokázali spolu, navzdory odlišnostem, vyjít. Připadá mi, že tohle mizí. Že už se často lidé odmítají s druhými bavit, vyslechnout je, protože oni mají přece ty názory, se kterými se neztotožňuji… Recept nemám a jsem v tom dost skeptický. Bohužel.

Ukazuje to trochu i případ přerovské kočky?
No, přerovská mrtvá kočka, lépe však řečeno umělecké dílo Ukolébavka od původem ukrajinské umělkyně Margarity Ivy je hodně specifický případ. (smích) Ono totiž těch hranic, které nás rozdělují, je celá řada. Je tu neustále tendence to zjednodušovat a dělit na dva tábory: jedni jsou proruští dezoláti, popírači covidu, proti očkování, proti Ukrajině… A ti druzí jsou v tomhle všem pro. Myslím, že takhle jednoduché to ale zcela jistě není. Určitě se to občas prolíná, ale nelze to takhle zjednodušeně vymezit.

U kočky bych to neviděl tak dramaticky; jsem si vědom skutečnosti, že umění může lidi rozdělovat a tohle umělecké dílo je opravdu takové, že lidé na něj mohou mít zcela odlišné pohledy. To vše je v pořádku. Na druhou stranu mě v diskuzi na sociálních sítích zarazilo a hodně mrzelo, jak se lidi nespokojili s tím, aby jen vyjádřili svůj názor. Nesouhlasím, nelíbí se mi to, OK. Všechno zase však muselo vygradovat do stejných nenávistných výměn názorů jako vždycky. A skončilo to obviňováním z proukrajinského nebo protiukrajinského postoje a tak dále… To je pro mě nepochopitelné. 

Takže vás to překvapilo? Nečekal jste před instalací, že se může strhnout taková mela?
Takhle moc ne. Pravda, galeristka Alexandra Karpuchina, z jejíž galerie jsem umělecké dílo kupoval, mě dopředu varovala, že tohle dílo vyvolává diskuze, co to ještě je umění a co už jím není. Což se tedy stalo. Paradoxní je, že celou tu diskuzi vlastně spustily učitelky výtvarné výchovy z přilehlého Gymnázia Jakuba Škody, které si přišly osobně stěžovat a prohlásily, že tohle rozhodně není žádné umění…

Tak ony tomu rozumí…
(smích) No přesně. Já s nadsázkou říkám, že jsem po čtrnácti dnech výměn názorů na sociálních sítích konečně pochopil, co je to vlastně umění, protože jsem to dřív nikdy nevěděl. Tak dneska už to vím.

Vida! A co je tedy umění?
To, co si člověk pověsí do obýváku. (smích)

Nebyly ty kontroverze způsobeny i tím, že je to dílo ukrajinské umělkyně?
To určitě sehrálo taky nějakou roli, ale spíš druhotnou. Ze začátku to lidi vůbec nevěděli. Ale bylo jen otázkou času, kdy tuhle kartu někdo vytáhne. Což se samozřejmě stalo a dalo to té diskuzi, kde byly opravdu stovky až tisíce příspěvků, další rozměr.

Lidé rozhodnou o dalším osudu výstavy Od září 2018 provozuji v Přerově, v podstatě jen pro radost a potěšení, malou...

Zveřejnil(a) Robert Runták dne Pondělí 22. ledna 2024

Myslíte, že by se něco podobného strhlo i ve větším městě? Třeba v Olomouci?
O tom jsem taky uvažoval. Dost často tam zaznívaly teze, že to jsou maloměstské názory, že tak přemýšlí zaostalí Přerované. Ale upřímně, kdybych měl stejný typ prostoru v Olomouci a vystavil tam kočku takhle do ulice, reakce budou hodně podobné, o tom jsem přesvědčen. V Praze asi ne, ta je kosmopolitnější a lidi jsou tam zvyklí na ledacos. Ale v Olomouci by to proběhlo hodně podobně.

Na Facebooku jste hodně aktivní. Nebojíte se jít s kůží na trh a odpovídáte i na vyslovené hejty. Nemáte někdy chuť se na to vykašlat a zrušit profil? Nebo vás to baví?
Moc mě to nebaví. A tu chuť se vším seknout mám často. Upřímně si myslím, že moje aktivita moc k ničemu nevede. Ale snažím se odpovídat slušně i těm, kteří slušní nejsou. Tím se vracím k tématu, o němž jsme už mluvili. Lidé mohou mít různé názory, ale mohou se spolu bavit slušně a mít vzájemný respekt. To je přístup, který se snažím demonstrovat a jít ostatním tak trochu příkladem. Moc úspěšné to není, ale myslím si, že takhle by se mohl chovat každý. Neopovrhovat ostatními, mít respekt k jejich názorům…
Já respektuji všechny, pokud se pohybují v rámci nějakých základních demokratických mantinelů. Nemám s nimi problém a chápu, že každý si nemyslí totéž, co já. To koneckonců ani nejde. Takhle kdyby k tomu přistupovali všichni, bude společnost fungovat lépe. Ale to je pouze zbožné přání.

To chápu. Ale když třeba napíšete, že Česká republika by to na místě Ukrajiny do týdne zabalila, není to z vaší strany záměrné bodnutí do vosího hnízda?
To ne. Já sice texty tohoto typu čas od času napíšu, ale není v tom žádný kalkul.
Někdy před čtyřmi lety jsem si řekl, že všude - na sociálních sítích, novinářům, v politice - si budu říkat, co chci, čemu věřím, a budu otevřený a upřímný. Já se dnes nikde nepřetvařuji. Spousta lidí kolem mě trpí autocenzurou. Bojí se, že je někdo bude za něco kritizovat nebo že jejich názory budou shledány nepatřičnými… Já jsem si řekl, že jsem v pozici, kdy to dělat nemusím. Říkám, co cítím, a říkám to v okamžiku, kdy považuji za vhodné to říct. Takže se může občas stát, že napíšu nebo řeknu věc, která lidi může vyprovokovat. Ale rozhodně to není moje primární motivace. Že takový názor může vzbudit nějakou diskuzi, toho jsem si vědom. Ale nepíšu ani neříkám to proto, aby se lidi se mnou hádali. Nebo mezi sebou.

V roce 2019 otevřel Robert Runták nedaleko nádraží centrum Telegraph. Nachází se v něm galerie, kde se konala řada pozoruhodných výstav, umělci sem jezdí na rezidenční pobyty, promítají se filmy, konají koncerty a další akce a také tu fungují coworkingové prostory a kavárna. Na kulturní mapě nejen Olomouce se Telegraph etaboval a zajímalo mě, jak jeho zakladatel vidí nejen současnost, ale i budoucnost…

Robert Runták
* 1976

Ředitel Exekutorského úřadu Přerov, sběratel umění, provozovatel kulturního centra Telegraph a politik.

Od roku 2001 zastává post ředitele přerovského exekutorského úřadu. Jeho velkou vášní je moderní umění, patří mezi největší tuzemské sběratele. Umělce aktivně podporuje, mimo jiné je členem Bohemia Herritage fondu. Vybudoval multifunkční co-workingové centrum Telegraph, kde se koná řada výstav a umělci sem jezdí na rezidenční pobyty. Aktivně se věnuje i politice, založil hnutí spOLečně, které se po komunálních volbách v roce 2018 i 2022 stalo členem radní koalice.

zdroj: olomouc.cz/kdojekdo

Foto: Jan Procházka

Telegraph bude mít letos pět let a za tu dobu si získal značnou reputaci. Uteklo to rychle?
Strašně rychle! Možná za to mohou i ty dva covidové roky. Ty mi přijdou, jako by vůbec nebyly. Taková divná a prázdná doba... Subjektivně vnímám, jako by Telegraph měl spíš tři roky než pět. 

A jak se mu daří? Z vašeho pohledu.
Myslím, že dnes funguje velmi dobře a zajímavě. Porodní bolesti byly těžké a covid nám v tom samozřejmě nepomohl. Ale naplňujeme roli, kterou jsem si představoval, v lecčems jsme dokonce nad plán: máme bohatý program, chodí sem dost lidí... Už několikrát jsem říkal, že Telegraph je pěkná skořápka, pěkný domeček, ale aby to celé mělo smysl, tak do něj musí chodit lidi, musí se tu něco dít. To se daří a dělá mi to radost. 

S každým výročím, i půlkulatým, se nabízí otázka, kam se posunout. Co chystáte nového?
Nejvýraznější a nejbližší novinka se chystá tady v kavárně, kde právě sedíme. Původní koncept kavárny jsme totiž už dávno přerostli, dnes tu velmi solidně vaříme, děláme snídaně, brunche, obědy, večerní koktejly… Proto jsme se rozhodli spustit nový brand, který už máme nachystaný a představíme ho v průběhu března. Ukážeme lidem, že už dávno nejsme jenom kavárna, ale že jsme mnohem víc. S tím souvisí i změna názvu. 

Další posuny a postupné změny probíhají v galerii. Už loni jsme se shodli, že prodloužíme dobu trvání jednotlivých výstav a zároveň se i více zaměříme na zahraniční umělce. Poměr vystavovaného českého a zahraničního umění bude půl na půl. Chceme totiž intenzivně oslovovat nejen olomoucké a tuzemské publikum, ale i to zahraniční. V tomto směru máme velké ambice.

Když se Telegraph otevíral, objevily se protesty kvůli tomu, za jaké finanční prostředky je postaven… Už to utichlo?
Jediné protesty jako takové byly, jak zmiňujete, při zahájení provozu. Občas asi ještě něco zazní na sociálních sítích, ale já už jsem dlouho nic nezaznamenal a osobně to vůbec neřeším. Jsem přesvědčen, že za nás mluví naše práce, že lidé vnímají, že tu děláme dobrou věc a navíc jakousi službu pro veřejnost. Nemám ani problémy s tím, že by tu někdo nechtěl vystavovat, jak mi kdysi vyhrožovali. Naopak, mezi umělci je po tomhle prostoru velký hlad, nabídky výstav musíme odmítat. 

A jak to vypadá s časosběrným filmem Sběratel, který se o vás natáčí?
Dobře! Už jsme měli jedno promítání dokončené části, možná to ještě zopakujeme. Nicméně idea je, že Sběratel bude časosběrný dokument minimálně do roku 2029. Vždycky natáčíme několik dnů v roce, zrovna teď o víkendu budeme se štábem zase točit. Na přelomu března a dubna by snad měla být hotová verze již s rokem 2023, tu určitě promítneme minimálně v Telegraphu, ale možná že ji už nabídneme i do nějaké distribuce do artových kin. Jsem na ni zvědavý, zatím jsem to neviděl.


Umělá inteligence může vytvořit fantastické věci, můžeme nevěřit vlastním očím, ale umění to není a podle mě ani nikdy nebude.

Nedá mi to, nezeptat se vás na umělou inteligenci, což je velký trend posledního roku. Nevnímáte to jako ohrožení umělců?
Myslím, že umělá inteligence je zcela zásadní věc pro budoucnost lidstva. Ve firmách, kde působím, se s tímto fenoménem snažíme co nejvíc pracovat; i třeba v rámci Exekutorského úřadu. Ale co se týče umění, tam to vidím jinak. Z mého pohledu to umění není. Ve výtvarném umění je důležitý osobní vnos umělce, jeho osobnost, individualita, myšlenka, jeho zručnost… Pro mě jsou to dva úplně odlišné světy. Možná se pletu, ale pro výtvarné umění nevnímám AI jako konkurenci.

Ty obrazové výstupy jsou nicméně často až neuvěřitelné. Ohrožením jsem myslel třeba i to, že si někdo nechá vygenerovat „něco co vypadá jako od někoho“, to si kvalitně vytiskne a pověsí na zeď… S tím by se asi dal udělat i byznys.
To se ale děje přece už dlouho. Plagiáty, plakáty z hobbymarketů, na nichž je vyfoceno známé umělecké dílo… Vždycky jsem se ptal, proč si někdo kupuje v obchoďáku fotku nějakého díla za pět tisíc, když si třeba u nás v Telegraphu můžete koupit originální grafiku za dva tisíce osm set… Chci tím říct, že lidi, kteří si koupí výtvor od umělé inteligence coby náhražku uměleckého díla, jsou ti stejní, co si dnes koupí místo výtvarného díla plakát v hobbymarketu..

Jim stačí, že to visí na té zdi…
(smích) Přesně tak. Koho umění zajímá, kdo za ním chodí, ten se nespokojí s výtvorem nějakého stroje nebo algoritmu. Umělá inteligence umělce z galerií nevyžene. Může vytvořit fantastické věci, můžeme nevěřit vlastním očím, co to umí, ale umění to není a podle mě ani nikdy nebude.

Ale co když třeba nějaký umělec zapojí AI do procesu tvorby, vytvoří z těch výstupů třeba koláž… Něco takového byste si nekoupil? 
To asi neumím posoudit. Ale máte to podobné, jako když před pár lety začal 3D tisk. A někdo ho začal využívat k vytváření soch. Je to umění? Nebo už není? Tyhle diskuze se dodnes vedou. Pro umění je strašně důležitá individualita. Nechci paušálně říkat, co bych si koupil nebo nekoupil, ale znovu říkám, že jsou to pro mě odlišné kategorie.

Foto: Jan Procházka

Jak už jsem zmínil, Robert Runták má občas poměrně vyhraněné názory na ledacos, co se ve městě i ve světě děje. V třetím bloku otázek jsem se proto ptal na aktuální témata, která v Olomouci rezonují…

V jaké kondici je současná radniční koalice?
Podle mě v solidní. Všechny tři subjekty, respektive čtyři, se vzájemně respektují. Občas samozřejmě něco zaskřípe, což je způsobeno zejména skutečností, že hnutí ANO má silnou pozici tím, že má šest radních zatímco ostatní subjekty dohromady pouze pět. Nebylo zrovna taktické, že jsme tento poměr dopustili. Zpětně to vnímám jako chybu, ale prostě to tak je. Už se asi dvakrát stalo, že nás v zásadnějších věcech radní za ANO přehlasovali, což pak ve zbývajících stranách vyvolalo značnou nevoli. Ale jsou to věci, které si dokážeme vyříkat. Věřím, že se vztahy v koalici s blížícími se volbami nebudou zhoršovat. Osobně žádné zásadnější problémy a rozepře neočekávám a sám rozhodně nechci nic takového vyvolávat.


Pro mě je zásadní, že pokud má spOLečně znovu kandidovat, musí přijít pár nových lidí, aby nám s tím pomohli. Bez toho to nepůjde.

Dovedete si představit pokračování téhle koalice další volební období?
Dokážu si představit cokoliv. Hlavní ale bude, co se stane se spOLečně. Pokud nepřijdou noví a mladší lidé, mám trochu pochybnosti, jestli vůbec budeme chtít stavět kandidátku. Pracujeme už druhé volební období v koalici na radnici, a to s dosti úzkou členskou základnou. Cítím, že jsou potřeba nové impulzy, nová energie. Pokud děláte politiku poctivě, je to vážně vyčerpávající práce a když ji děláte v menším počtu, jak je tomu u nás, je to obzvlášť náročné. Opakovaně říkám, že pokud nechtějí lidé jen nekonstruktivně nadávat na všechno v hospodě, ať přijdou za námi, zapojí se do spOLečně a začnou věci veřejné skutečně reálně ovlivňovat. My jsme novým lidem otevření, potřebujeme je. 

Ale do politiky se lidé moc nehrnou...
Před volbami přišlo pár nových tváří, od kterých jsem si hodně sliboval a říkal si, že to může časem být budoucnost našeho hnutí, ale ukázalo se, že to bylo spíš dočasné; ta práce je na čtyři roky a je poměrně náročná, navíc z ní neplynou nějaké velké prebendy, takže pro leckoho záhy ztratí atraktivitu. 
Pro mě je zásadní, že pokud má spOLečně znovu kandidovat, musí přijít pár nových lidí, aby nám s tím pomohli. Bez toho to nepůjde. Pokud tedy vaši čtenáři tento rozhovor čtou a mají pocit, že by chtěli pro město něco dělat, tak v našem sídle ve Školní ulici na ně čekáme s otevřenou náručí. 

Jedním z témat, na kterých se v koalici tak úplně neshodnete, je zimní stadion. Krátce po volbách jste mi v rozhovoru říkal, že vy osobně preferujete spíše variantu na Velkomoravské a že zimní stadion v centru není dobré řešení. Před hlasováním loni v říjnu jste to ale byli vy, kdo oprášil projekt Ledová kostka, tedy rekonstrukci stávajícího stadionu…
Upřímně si stále myslím, že lokalita na Velkomoravské je pro novou halu dobrá. Co mi spíše vadí, je způsob financování; mám obavu, že by se město v budoucnu mohlo dostat do velmi nezáviděníhodné situace, kdy bude nuceno do soukromého projektu, který mu nikdy nebude patřit, dávat výrazně  víc peněz, než si dnes představuje… 

Už jsem to několikrát zažil třeba v kulturní komisi, kdy jsme najednou stáli před výhrůžkou „Když nám město nepošle další peníze, tak to budeme muset zavřít a naši činnost ukončit“. A asi neznám žádného politika, tedy kromě sebe, který by na to odpověděl „Tak to zavřete.“ Třeba nějaký oblíbený hudební klub, který ve městě funguje třicet let. Politik ty peníze nakonec vždycky někde najde a uvolní. A to je obava, kterou mám.

S Ledovou kostku jsme vyrukovali proto, aby byla součástí diskuze a zvažovaných variant, protože je to záležitost, do které předchozí politické garnitury a to včetně té naší, investovaly poměrně dost času, energie i peněz a přišlo nám škoda to zahodit. A zimní stadion nakonec může dobře fungovat i v centru. Navíc za stávajícím stadionem budeme brzy stavět novou malou halu a dříve nebo později tak jako tak musíme postavit parkovací dům a tak už z té trojčlenky zbývá jen velká hala… Navíc ten stadion není špatný, lidi ho mají rádi, je zajímavý i po sportovní stránce. Po zásadní přestavbě by fungoval určitě velmi dobře.

Další ožehavé téma současnosti: slučování divadla a filharmonie. Ten proces už byl nastartován, ale přesto se zeptám. Děláme dobře?
Jsem přesvědčen, že ano. Samozřejmě, že je to složité téma a že se ho opozice může lehko chopit a použít proti nám. Paradoxem je, že někteří opoziční zastupitelé mi mezi čtyřma očima na rovinu říkají, že to řešení je správné. Ale nahlas musí být proti, to je zkrátka politika. 

Kdyby to vše bylo vyloženě jenom na mně, asi bych k tomu přistoupil ještě radikálněji. Domnívám se totiž, že bychom si v Česku měli položit otázku, jestli opravdu v naší zemi máme mít tolik orchestrů a operních souborů, Ale to už je téma na jinou debatu a na jiné úrovni. Jsem v každém případě rád, že se v Olomouci proces slučování nastartoval a určitě má plnou podporu našeho hnutí i mě osobně. 

Vás určitě nikdo nemůže nařknout, že byste nebyl kulturní člověk. A přesto byste chtěl kulturní instituce redukovat?
Máme deset milionů obyvatel a je tu obrovský počet symfonických orchestrů a operních souborů. Ale třeba i knihoven! Těch máme na počet obyvatel nejvíc na světě. V Polsku je, pokud si dobře pamatuji, osm operních souborů, u nás, tuším, třináct. A to jsme čtyřikrát menší. Mně osobně by přišlo úplně adekvátní, kdyby byly na Moravě dva symfonické orchestry a dva operní soubory. Vždyť do Brna nebo Ostravy je to kousek. Ale s tímto názorem jsem i v rámci našeho hnutí ve výrazné menšině.  

Před pár lety jsem byl na opeře v Novém Mexiku. A to byla jedna jediná operní scéna pro čtyři americké státy, které mají velikost jako polovina Evropy! Někdy si říkám, že americký model kultury má něco do sebe: lidé si všechno plně platí, nejsou tam žádné příspěvkové organizace, žádné veřejné dotace, granty. Často slýchám argument, že jsme kulturním národem, a proto máme tolik kulturních institucí. Nejsem si zcela jist tím, že o kulturnosti národa svědčí, kolik má orchestrů a divadel. Podle mě je důležité i to, kolik lidí na to vše chodí a kolik peněz jsou ochotní za to zaplatit. Soběstačnost Moravského divadla, jehož představení mají velmi dobrou návštěvnost, se pohybuje někde pod dvaceti procenty. A pozor, to je na české poměry velmi solidní číslo. Čili dvacet procent nákladů divadla se pokryje z prodaných vstupenkách, ostatní peníze musí přijít od zřizovatele, tedy od města. Vím, že s tímto názorem nebudu moc populární, ale jsem přesvědčen, že by vstupenky do divadla měly být dražší. O filharmonii nemluvě, tam je to ještě mnohem markantnější. Nebo by aspoň lidé měli vědět, kolik vlastně město na ty instituce dává peněz a kolik pak vychází na jednu vstupenku, kterou si divák koupí za tři sta padesát korun, ovšem bez příspěvku města by měla stát dva tisíce. 
To by si měli všichni uvědomit. Kultura je mnohem dražší, než si lidé připouští.

Pojďme k dalšímu z aktuálních témat. Vy jste mi před těmi dvěma roky říkal, že jste velkým zastáncem nové parkovací politiky, která má město rozdělit do čtyř zón. Ten projekt se dostal do první etapy, která lidem parkování spíše zkomplikovala, pak přišla masivní mediální kampaň a letos v lednu to město téměř v tichosti zařízlo s tím, že to není dobře připraveno a že se to o rok odloží... 
Jsem z toho trochu nešťastný. Pořád jsem velkým zastáncem parkovací politiky, jak byla navržena. Ono se to nezařízlo.  Pořád věřím, že do konce volebního období zavedeme aspoň zónu C, což je to, co se mělo dít teď od jara. Bohužel se některé věci nezvládly nachystat po technické a provozní stránce tak, aby se daly vyloučit komplikace po spuštění. Zodpovědný náměstek Tomáš Pejpek projevil obavy spustit nový systém v tomhle stavu připravenosti. Problémem je především software, jehož nasazení, jak v posledních letech můžeme pozorovat, bývá doprovázeno obrovskými komplikacemi při zavádění téměř všech nových agend v Česku. Nicméně jsem přesvědčený, že ty naše problémy nejsou tak velké a už vůbec nejsou nepřekonatelné. Chci bojovat o to, aby odklad byl co nejkratší. Určitě ne rok nebo rok a půl, protože to už pak máme volby a tam to nikdo zavádět chtít nebude. A bůhvíco bude po volbách. Chtěl bych to proto maximálně urychlit, abychom ještě letos začali nasazovat céčko. Jsem pořád přesvědčen o tom, že máme připraveno výborné řešení a že na to lidé přijdou, akorát to chce čas.


Náklady na hodolanskou trať jsou obrovské a přínos je tak malý, že je zkrátka neracionální ji tam dělat. To už bychom měli raději vzít ty peníze a postavit novou trať někam jinam.

Tramvaje do Hodolan. Před pár týdny vyšla zpráva, že současný stav trati je tak špatný, že bez radikálních oprav je životnost maximálně pět let. O tom, že není v dobrém stavu, se mluví dlouho, ale nyní to bylo podáno už dost ultimátně. Váš negativní postoj k tramvajové dopravě je znám, zajímá mě, jak se na to díváte? Má smysl tu trať za stamiliony opravit, nebo ji prostě zrušit a ukončit tramvaje na Fibichově?
Přistupuji k věcem pragmaticky a realisticky. Tudíž opět řeknu na rovinu něco, co nebude populární a za co mě lidi nebudou mít rádi. Ať je to, jak je to, není to racionální a nedává smysl, abychom stavěli novou trať do Hodolan. 

Novou?
Nalejme si čistého vína, pokud se to má udělat pořádně, znamená to v podstatě novou trať. Připouštím ale, že na to ani mezi členy našeho hnutí nepanuje jednotný názor, protože cokoliv rušit je politicky samozřejmě velmi nepopulární. Já se na to nedívám tak, jestli za to budou voliči politikům dávat hlasy nebo ne, ale snažím se rozhodovat racionálně a podle čísel. Tahle trať snad kromě toho, že by tam někdy někde mohlo v budoucnu vzniknout záchytné parkoviště, nemá valný význam. Město má mnohem zásadnější a strategičtější priority, které opravdu nutně potřebuje a na které mu pak nezbývají peníze. Náklady na hodolanskou trať jsou obrovské a přínos je tak malý, že je zkrátka neracionální ji tam dělat. Myslete si o tom, co chcete, je to tak. To už bychom měli raději vzít ty peníze a postavit novou trať někam jinam. A ne do Hodolan, kam se vozí vzduch. Je to moc drahý špás. Berte to prosím jako můj osobní názor, s nímž určitě nesouzní ani většina naší členské základny ve spOLečně. A vzhledem k tomu, že znám názory na tuto problematiku i od jiných politických subjektů, dopadne to nakonec téměř jistě tak, že se prosadí nějaká kompromisní rekonstrukce. Ale pozor, i to bude stát stovky milionů korun.

Začali jsme u Facebooku a skončíme opět u něj. Vy jste se nedávno v jednom příspěvku trochu rozčílil, že jako politicky exponovaná osoba musíte například uvádět účel platby i když někam posíláte deset korun. A jen tak mimoděk tam byla připojena věta, že dojedete volební období a dál už nebudete nikam kandidovat. Stojíte si za tím?
Pořád to mám v hlavě. Už jsem zmínil, že politická práce pro mě má smysl, když přijdou noví lidé s novými myšlenkami. Pokud se tohle nestane a do toho ještě takhle šikana s politicky exponovanou osobou, už se mi to prostě nechce absolvovat. Neříkám to definitivně, ale přikláním se k tomu, že bych už nekandidoval. Navíc jsem do olomouckého zastupitelstva kandidoval dvakrát a lidi mě ani jednou nezvolili, takže mě tam vlastně ani moc nechtějí. 

Ale ještě zbývají dva roky. Třeba se k nám přidají dva, tři, čtyři výborní noví členové s novou vervou a energií, kteří budou chtít pracovat, protože lokální politika je především práce, a najednou člověk sám dostane novou energii a dívá se hned na všechno jinak. Momentálně to mám tak padesát na padesát.