Vstup do Dvorany slávy si obvykle člověk vyslouží ne-li in memoriam, tak určitě alespoň v závěru kariéry. Platí to ve sportovních odvětvích stejně jako v kultuře. Bývá to tak obvykle, nikoliv ale nezbytně. Dnešní večer v prostějovském městském divadle ukáže, že do Dvorany slávy Olomouckého kraje lze vstoupit i uprostřed mimořádně aktivní činnosti. Tato pocta čeká na Ivana Theimera, rodáka z Olomouce a velkého evropského sochaře.

O Theimerovi rozhodně nelze říci, že by jen seděl na vavřínech a spokojeně přehlížel výsledky desítek let své práce. Jednu velkou retrospektivní výstavu má v tuto chvíli v Olomouci, druhou v italském městě Foligno. V Olomouci zrovna projednává další sochařské obohacení Horního i Dolního náměstí a chce rozpoutat diskuzi o osudech náměstí Kollárova. Takhle činorodě a aktivně si nejspíš málokdo z nás představuje osobnost, která už za pár hodin vstoupí do pomyslné dvorany slávy. A přejme si, aby to tak vydrželo ještě hodně, hodně dlouho!

Ivan Theimer, skoro totožně jako jiný vynikající sochař původem z Olomouce, Otmar Oliva, nedá na rodné město dopustit. Když odešel v roce 1969 do světa, jelikož se nechtěl dál dělit o svou zemi s okupanty a jejich domácími komunistickými pohůnky, uvědomil si právě ve Francii a Itálii, jak pevná jsou kulturní pouta, která pojí olomoucké ulice a náměstí s veřejnými prostorami v těchto zemích. Díky olomouckému baroku mohl vnímat i historii a architekturu Paříže, Foligna či třeba Assisi. Otmar Oliva zase nacházel silná pojítka mezi Michalským návrším v Olomouci a Římem. Jenže co ví průměrný obyvatel Olomouce o Václavu Renderovi či Ondřeji Zahnerovi, vynikajících barokních sochařských mistrech? Kdo ví, že denně prožíváme doteky jejich tvůrčích schopností, když procházíme centrem Olomouce, když míjíme kašny či geniální Sloup Nejsvětější Trojice? Příliš velké procento Olomoučanů to nejspíš nebude.

Během návratů domů se zmiňuje Ivan Theimer o tom, jak žádoucí je o duchovním dědictví těchto velkých předků vědět. Jak potřebné je, aby byla patrná duchovní páteř města, které má za sebou skoro tisíc let nepřetržitého života. Že městem sice můžou jezdit auta, tramvaje i autobusy, procházet místní i turisté, můžou tady být otevřené obchody a kavárny, ale přesto mu může chybět to hlavní – vědomí vlastní identity. I proto je skvělé, že Olomouc má nejen Rendera a Zahnera, a jejich nepřehlédnutelné kamenné stopy, ale že má i dosud aktivní tvůrce, kteří navíc velmi stojí o to, aby duše města dál žila. Doufejme, že jejich nabídky nepřeslechneme.