Reklama

Středa 17. srpna 2022, svátek má Petra, venku je 26.9 °C

UPOZORNĚNÍ: Tento příspěvek je starší než 6 měsíců.
Níže uvedené informace mohou být zastaralé či neplatné!

Prokletý stadion. Zimák na rekonstrukce vždy čekal desítky let

Zprávy z regionu

24.8.2017

Jan Procházka

Zimní stadion. Těžko si v Olomouci najdete jiné místo, nad nímž by tak dlouho visela kletba... Zda se jí nyní podařilo zlomit, ukáží následující měsíce. Možná ale netušíte, že problémy pronásledovaly stadion prakticky po celou dobu jeho existence. Dnešní čekání na rekonstrukci připomíná třeba čekání na střechu. Víte jak dlouho trvalo, než se jí diváci i hokejisté dočkali? Téměř dvacet let... A jak dlouho potom trvalo čekání na opláštění? Ponořte se s námi do historie olomouckého zimního stadionu.

Zimní stadion byl otevřen 27. ledna 1948 a byla to velká sláva. Kvalita fotografie z tohoto aktu bohužel není valná, buďme za ni ale rádi. Snímků bylo v tehdejším regionálním tisku pomálu. Zimní stadion byl otevřen 27. ledna 1948 a byla to velká sláva. Kvalita fotografie z tohoto aktu bohužel není valná, buďme za ni ale rádi. Snímků bylo v tehdejším regionálním tisku pomálu. Foto: archiv

Stadion pod širým nebem

Tu neděli, 27. ledna 1948, panovalo v Olomouci krásné počasí. Chystala se velká událost. Po letech příprav a stavby se konečně otevíral zimní stadion. Sedmý v republice a třetí na Moravě. "Před naplněným hledištěm byl odpoledne slavnostně zahájen provoz zimního stadionu proslovem předsedy Družstva ZS poslance Štepána Kobylky, po němž promluvil předseda ÚNV hlavního města Olomouce Jan Kučera..." píše den poté olomoucká Stráž lidu. Následným výčtem funkcionářů, kteří na slavnostním aktu promluvili, vás nebudeme zatěžovat. "Vztyčením státní vlajky za zvuků národní hymny a nástupu hokejových družstev a olomouckých krasobruslařek byl slavnostní akt zakončen," uzavírá svůj krátký text Stráž lidu. Pak už přišel na řadu hokejový zápas, v němž ovšem Hanáci dostali hned zkraje na frak. Mnozí z šesti tisícovek diváků, tehdy ještě stojících, se na stavbě sami podíleli a ke stadionu, po němž Olomouc dlouho volala, proto měli opravdu citový vztah. Ostatně díky brigádnické práci se podařilo ušetřit asi šest set tisíc korun! Stavba, která trvala necelé tři roky, tehdy vyšla na necelých šest milionů. Brigádníci zpravidla vykonávali tu nejhrubší práci. Například 31. října 1946 informuje Stráž lidu, že na ploše budoucího kluziště odstraňovalo drny 150 gymnazistů, 50 zaměstnanců ONV, 21 dorostenců Sokola, dalších 31 zaměstnanců olomouckých firem, a dokonce i dva soukromníci. Hojně byla využívána také pomoc armády. Její dobrovolné pracovní brigády vykonaly nejpodstatnější část stavebních prací.

Snímek z 30. ledna 1958. Stadion slaví deset let a stále ještě nemá střechu. Slibů už padlo mnoho, vůle však stále chybí... Snímek z 30. ledna 1958. Stadion slaví deset let a stále ještě nemá střechu. Slibů už padlo mnoho, vůle však stále chybí... Foto: archiv
Na snímku z ledna 1967 stále ještě nevidíme střechu. Tu stadion dostal ještě téhož roku. Takřka dvacet let po svém vzniku. Na snímku z ledna 1967 stále ještě nevidíme střechu. Tu stadion dostal ještě téhož roku. Takřka dvacet let po svém vzniku. Foto: Milan Hořínek

Kletba nad stadionem, bojovalo se o střechu i stěny

Prvního zvelebení se stadion dočkal už dva roky po otevření. V roce 1950 dostali diváci dřevěné tribuny na sezení. Pod nimi bylo zázemí, toalety a bufet. Od té doby jako by se nad ledovou plochou vznášela kletba. Zpočátku se bojovalo hlavně s počasím. Teploty vysoko nad nulou mnohdy ukončily sezonu už v březnu. Ledovou plochu se v takových podmínkách nedařilo udržovat a fanoušci tak často přišli zkrátka. Nehledě na to, že na ně občas i pršelo. Bylo jasné, že stadion potřebuje střechu. O její stavbě se vážně začalo uvažovat už koncem padesátých let. "Nebude-li stadion urychleně zastřešen, jsou mistrovská utkání našich borců ohrožena," psával nejeden sportovní redaktor v předjaří jako doušku k reportážím z hokejových utkání. Olomoučané se nakonec dočkali slibu, který od té doby v různých podobách dostanou ještě mnohokrát. "Již příští rok začne se se stavbou zastřešení stadionu tak, aby bez narušení mohla započít další sezona již na stadionu krytém," píše Stráž lidu v roce 1957. Stejný plátek koncem následujícího roku v článku k desetiletému výročí stadionu píše už trochu mlhavěji: "...jsou již vypracovány reálné plány k zastřešení stadionu. (…) Mnohé překážky byly překonány, mnohé se ještě postaví do cesty."

28. prosince 1976 přináší Stráž lidu fotografii materiálu, který je nachystán na stavbu opláštění. To je na stadionu dodnes. 28. prosince 1976 přináší Stráž lidu fotografii materiálu, který je nachystán na stavbu opláštění. To je na stadionu dodnes. Foto: archiv

Pak nastalo ticho po pěšině. Scházela vůle a na stadion dál pršelo a sněžilo. Sezona míjela sezonu a střecha stále nikde. Teprve po téměř dvaceti letech od zahájení provozu, v roce 1967, se podařilo střechu nad ledovou plochou a tribunami konečně vztyčit. Ve stejné době vznikla i druhá ledová plocha v sousedství stadionu. I tu se později podařilo zastřešit. Sloužila k tréninkům i pro veřejnost, ještě počátkem devadesátých let na ni chodíval bruslit i autor těchto řádků. Stadion se sice radoval ze střechy, bylo ale jasné, že rychle chátrající dřevěné tribuny už nemohou sloužit dlouho. "Celých deset let nebylo možno výstavbu stadionu dokončit tak, aby byl důstojným sportovním stánkem, za který se Olomouc nemusí stydět," píše vyčítavě 3. prosince 1977 Stráž lidu a dodává již pochvalně, že díky iniciativě tehdejšího předsedy městského národního výboru Jana Tenciana se věci hnuly kupředu. V květnu toho roku se konečně započalo s modernizací stadionu do podoby, v níž ho známe dnes. Během tří let vznikly nové tribuny, zázemí pro sportovce i diváky a strojovny. A hlavně. Stadion se dočkal charakteristického opláštění, kvůli kterému se mu později začalo říkat Plecharéna. "Bylo to jako ocitnout se v úplně jiném světě," vzpomíná na stadion, který byl v novém otevřen v roce 1980, dlouholetý fotoreportér agentury ČTK Vladislav Galgonek, který kromě mnoha hokejových zápasů fotografoval i průběh rekonstrukce. "V podstatě celý stadion zbourali a nechali jen střechu. Pak stadion opláštili a teprve potom se začalo s budováním interiéru. Trvalo to docela dlouho, na rozdíl od jiných staveb té doby na to asi nebyl politický tlak," vzpomíná Galgonek, jehož snímky se bohužel v archivu České tiskové agentury nedochovaly. A smutný osud potkal i archiv hokejového klubu. Ten spláchla povodeň v roce 1997. Stráž lidu z roku 1977: "Dokončením výstavby zimního stadionu bude splacen dávný dluh sportovcům, fanouškům a vlastně všem obyvatelům města Olomouce. Pak už bude zbývat jen jedno přání – aby sportovní výkony hokejistů a krasobruslařů byly na takové úrovni, jako bude nový zimní stadion." Bohužel, horší časy měly na stadion přijít už za pár dalších let...

.

Nejslavnější časy olomouckého zimáku. Hokejisté slaví mistrovský titul. Píše se 11. dubna 1994. Pak už šlo všechno z kopce... Nejslavnější časy olomouckého zimáku. Hokejisté slaví mistrovský titul. Píše se 11. dubna 1994. Pak už šlo všechno z kopce... Foto: ČTK, Vladislav Galgonek

"Svůj" stadion si město muselo koupit zpět

Po revoluci se stadion ocitl v rukou nově vzniklého klubu HC Olomouc. Ten se sice na sezonu 1993/94 slavně probojoval do nejvyšší domácí soutěž a v roce 1994 získal mistrovský titul, později ale začal mít finanční potíže. Ránu mu zasadila i povodeň v roce 1997. Ta totiž spláchla nejen zmiňovaný archiv, ale bohužel vážně poškodila také techniku. A ukázalo se, že pojistka se na škody způsobené velkou vodou nevztahuje. Ještě téhož roku klub prodal extraligovou licenci a o dva roky později i prvoligovou. Dluhy narůstaly a nakonec přišly exekuce. Z malé haly vznikl autosalon… Stadion se stal v Olomouci jakýmsi mementem divokých devadesátých let, mluvilo se o tunelování a nekalých praktikách. Jisté je, že řada podivných machinací okolo něj nebyla úplně objasněna dodnes.

V roce 2004 se stadion ocitl v dražbě. Město se rozhodlo, že halu získá zpět a zachrání tak hokej. Radnice dokonce odkoupila pohledávky, aby stadion vyvázala. A právě tady vygradoval problém, který nebude vyřešen ještě ani za deset let. "Statutární městu Olomouc, které jsem tehdy vedl, se podařilo získat v dražbě hokejovou halu a pozemky pod ní. Díky tomu jsme mohli zrekonstruovat ledovou plochu a zachránit ji pro hokejisty i bruslení veřejnosti," vzpomíná tehdejší primátor Martin Tesařík z ČSSD. Pozemky v okolí stadionu v té době patřily firmě HC Car. "Součástí této dražby nebyly. S HC Car jsme vyjednávali, ovšem během našeho funkčního období se už nepodařilo najít řešení přijatelné pro obě strany a věci zůstaly k řešení našim nástupcům,“ vysvětluje Tesařík. Jeho tehdejší koaliční kolega, radní za ODS Martin Novotný, ale s odstupem situaci hodnotí jinak. "Byla to bohužel nevůle. Město se tehdy mohlo dostat k majetkoprávnímu ovládnutí zimního stadionu v podstatě za hubičku. Nebyla pro to ale politická podpora," domnívá se Novotný.

Od té doby se stadion dočkal jen dílčích oprav tam, kde si je vynutil havarijní stav. Na jedné straně tak chátral stadion, který bylo potřeba urychleně opravit, na straně druhé stál soukromý vlastník (postupem let několik vlastníků) pozemků kolem něj, který chtěl pochopitelně na jejich prodeji či pronájmu vydělat. Jednání na dlouhou dobu uvízla na mrtvém bodě.

Ledová kostka. Ambiciozní stavba byla představena v roce 2012. Nakonec se však nerealizovala. Ledová kostka. Ambiciozní stavba byla představena v roce 2012. Nakonec se však nerealizovala. Foto: A2 architekti

Sen o ledové kostce

Na lepší časy se – aspoň zdánlivě – blýsklo v březnu 2012. Tehdy koalice, vedená pro změnu Martinem Novotným, ohlásila velkolepé plány na přebudování stadionu a jeho okolí na obrovskou multifunkční halu. To vše ve spolupráci s vlastníkem pozemků – společností PMS. Dohoda byla na spadnutí. Na svět se dostaly i vizualizace, díky kterým se projektu začalo říkat ledová kostka. Všechno vypadalo optimisticky. Celý prostor měl doznat obrovských změn, počítalo se i s vybudováním parkovacího domu, protažením silnice až k plaveckému bazénu a celkovým zvelebením okolí. "Předběžná představa je taková, že by se město mělo zabývat a na své náklady řešit celou širší lokalitu včetně nedalekého prostoru u letadla a míst, kde vznikaly kolonie bezdomovců, a počítám do toho také dopravní infrastrukturu nebo inženýrské sítě, a soukromý partner by se zaměřil na samotnou přestavbu haly," odpověděl tehdy Novotný na otázku, jak si radnice spolupráci se soukromým sektorem představuje. Dohoda měla padnout v horizontu týdnů. Na stejné tiskové konferenci však Novotného náměstek (a nástupce v úřadu) Martin Major připustil, že radnice počítá i s možností, že k dohodě se soukromým subjektem nakonec nedojde. "Máme připravených pět variant rekonstrukce stávajícího zimního stadionu od té nejlevnější za 150 milionů korun, což je prakticky taková záchranná varianta, až po nejdražší za zhruba 550 milionů, která se dosti blíží té nyní rozjednané," ubezpečil tehdy Major, že k rekonstrukci stadionu dojde stůj co stůj. "Optimistická varianta zní, že postaveno, nebo alespoň částečně rozestavěno, by mohlo být na konci tohoto volebního období," doplnil ho tehdy primátor Novotný. Jenže o dva roky později, kdy koalice končila, byl nový zimní stadion stále jen na papíře, Plecharéna dál rezivěla a po tribunách se honila meluzína. "ODS prostě nenašla pro ideu rekonstrukce zimního stadionu politické partnery, kteří by si ji též přáli," vysvětluje to dnes Novotný a dodává, že projekt byl drahý a obtížný, ale zdaleka ne nemožný. "Dotační tituly v minulosti bylo možné připravit pro podobné projekty, zde však též zájem absentoval. Bude-li to někdo zpochybňovat, stačí se podívat, do jakých jiných 'priorit' plynuly desítky a stovky milionů z dotací. Šlo jít samozřejmě i některou z levnějších cest, kde se už nikdo nemůže na finance vymlouvat. Ve skutečnosti jsme ale neustále svolávali další a další setkání zástupců politických klubů, kde jsme se snažili předjednat nějaký konsensus, ale marně. Debata ve skutečnosti vypadala tak, že se neustále otvíralo téma, kde vůbec zimní stadion stavět, zda rekonstrukce či zelená louka a která lokalita. Časem jsem pochopil, že to není myšleno jako vážná debata, ale jako způsob, jak celou věc uhrát do ztracena," vzpomíná Martin Novotný. Historickým paradoxem je podle něj i to, že těsně před postupem hokejistů do nejvyšší soutěže velká část politiků hovořila o nutnosti hokej v Olomouci úplně utlumit. "Často jsem slyšel, že město si nemůže dovolit dva vrcholové sporty a fotbal konzumuje příliš mnoho peněz. Tato vyjádření samozřejmě utichla, když hokej postoupil a pro změnu fotbal sestoupil," usmívá se dnes Martin Novotný.

Budoucnost? Doufejme, že na spadnutí

Další ze zlomů v dlouhé historii stadionu přišel před pár dny. Současná radniční koalice vedená Antonínem Staňkem (ČSSD) se pokusila o restart rozhovorů s majiteli pozemků, které mezitím přešly do akciové společnosti Hokejová hala. Změna to byla víceméně kosmetická, společnost vznikla odštěpením od mateřské PMS. Po mnoha měsících jednání se podařilo docílit dohody: město koupí problematické pozemky za 81 milionů korun. "Za tuto částku koupíme pozemky obklopující stadion od Hynaisovy ulice až k plaveckému bazénu, včetně na nich stojících nemovitostí. Budeme tak mít ve vlastnictví kompletní areál," vysvětluje primátor Antonín Staněk. Otevře se tak konečně cesta k rekonstrukci, o níž se hovoří od počátku devadesátých let? Obnoví se malá hala s druhou ledovou plochou? Vyjádření a příslibů padlo ve vztahu k nebohému zimnímu stadionu v minulosti již tolik, že je Olomoučan chtě nechtě musí brát se značnou rezervou. Smlouva navíc může být podepsána až poté, co ji schválí zastupitelé. Do jejich zasedání zbývají ještě téměř tři týdny… Buďme ale optimisté a věřme, že tentokrát "to opravdu vyjde" a rekonstrukce se v příštích letech skutečně dočkáme. A snad se nenaplní slova Františka Vrány, jednoho z dlouholetých fanoušků olomouckého hokeje, jehož vyjádření jsme získali dlouho před poslední dobrou zprávou. "Možná je Plecharéna stará, děravá, je tu zima a profukuje. Ale znám všechny extraligové stadiony v republice a takovou atmosféru, jaká je v Olomouci, nikde jinde nenajdete. Těžko říct, jestli by rekonstrukce tohle všechno nezabila." Uvidíme.