V roce 1978 stanul ani ne šestatřicetiletý Peter Habeler a jeho o dva roky mladší přítel Reinhold Messner na nejvyšší hoře světa. Nebyli sice první, kteří Mount Everest dobyli, ale byli první, kteří to zvládli bez kyslíkového přístroje. A tak tato dvojice výrazně ovlivnila vývoj a podobu horolezectví. Dnes již jednasedmdesátiletý Habeler navštívil 20. ledna Olomouc a zahájil cyklus přednášek cestovatelů konající se každé úterý v kapli Božího těla v Olomouci pod záštitou Univerzity Palackého a organizátorů výstavy Šangri-la v Uměleckém centru UP.

S Messnerem se poprvé setkal v Dolomitech a podnikli společnou cestu do Peru. Zde nastal zlomový okamžik, lidé jim říkali, že zdejší hory nezvládnou, ale oni to přece jen chtěli zkusit. Na vrchol vybrané hory se sice nedostali, ale nabyli dojmu, že Himaláje jsou jim nakloněné. Připravovali se na ně na Matterhornu ve Švýcarsku, protože tamní zimní počasí dobře simuluje to himalájské. Podstoupili trénink v bivakování a došli k názoru, že celou akci lze zvládnout bez velké techniky. Vrchol zdolali, ačkoli prognózy lékařů mluvili v jejich neprospěch. V těchto podmínkách nastává například riziko otoku mozku, plic apod. Messner byl z této dvojice ten drzejší, mířil vždy velice vysoko, na druhou stranu byl také tím, který dokázal člověka v těžké situaci podržet. "Nevím, zda bych měl bez něj odvahu pustit se do Everestu," prohlásil Hebeler.

Peter Habeler se narodil roku 1942 Mayrhofenu (Zillertalu). Je rakouský horolezec, kterého proslavily výjimečné výkony v Alpách i na nejvyšších horách světa. Spolu se svým spolulezcem Reinholdem Messnerem zdolal severní stěnu Eigeru za deset hodin (polovina tehdejšího nejrychlejšího času). Do praxe převedli heslo: Rychlost rovná se bezpečnost. Jejich nejznámějším počinem je Mount Everest bez použití umělého kyslíku. Jeho úspěšné osmitisícovky jsou: rok 1975 Gasherbrum I (8 068 m), rok 1978 Mount Everest (8 848 m), rok 1985 Nanga Parbat (8 125 m), rok 1986 Čo Oju (8 201 m), rok 1988 Kančendženga (8 586 m). V roce 2012 vyšla jeho vzpomínková kniha Cílem je vrchol v češtině.

Habeler se také věnoval sólovému lezení (bez jištění), nevyhnul se ani úrazům, ale nikdy to nebylo nic závažného. Podle jeho slov měl veliké štěstí. "Zde je důležitá psychická i fyzická kondice. Člověk je zodpovědný sám za sebe dvakrát tolik." Od sedmdesátých let se toho hodně změnilo, nejen výbava a technika, ale také nastal příchod moderních technologií. "Dříve nebyl internet, nemuseli jsme dávat co chvíli informace o tom, kolikrát jsme byli na záchodě a podobně. To nepřeháním (smích)." Vše má své pro a proti - na druhou stranu rodina a ostatní o nich dlouhou dobu nic nevěděli. Celý večer z Habera šla cítit pokora a skromnost. Mluvil o svých výpravách s úctou, zmínil i ty neúspěšné, kde byli nuceni skončit před vrcholem a jít zpět. Na otázku tehdejších televizních štábů, proč to alespoň nezkusili, odpovídal, protože se jim umřít ještě nechtělo. Habelera ovlivnil jeho rodný hornatý kraj, sportu se věnoval od dětství, učili ho horští vůdci až se i on stal jedním z nich. Dnes žije v rakouském Zillertalu, kde provozuje alpinistickou a lyžařskou školu. Při příležitosti jeho sedmdesátin byla vydána autobiografická kniha Cílem je vrchol.