Můj milý kolega Honza Procházka zrovna připomíná obecně známu skutečnost, že v červenci nastává okurková sezóna. No ano, nedějí se teď kolosální kauzy, nepadají rozhodnutí o stamilionech, ani doživotní tresty za korupci či jiné perverznosti. Troufám si ale tvrdit, že to s těmi okurkami tak strašné není. Červenec lze vnímat i jako šanci ke srovnávání. S předchozími červenci v Olomouci, i s tím, co se děje jinde.

Skoro každý vyráží na nějaké cesty. Pokud nesedíme v klimatizovaném letadle a poté v klimatizovaném pokoji luxusního rekreačního rezortu s občasnými několikametrovými procházkami k baru nebo na sluncem zalitou vyhrazenou pláž, můžeme se rozhlížet i kolem sebe, jak to chodí jinde. A není to špatné.
Tak třeba silnice. V Olomouci jsme trpěli uzavírkou Velkomoravské. S ohledem na to, že autor těchto řádků s chutí jezdí na dovolené autem, a to co nejdál, má během těch čtyř pěti tisíc kilometrů možnost srovnávat. Obávaný silničářský teror se v červenci odehrává ve všech spolkových zemích Německa, a to místy ještě horší než na naší D1, uzavírky samozřejmě najdete v Tallinnu, Hamburku, Berlíně, Kodani, Rize, Gdaňsku, Helsinkách i v menších městech, jejichž jména našinci nic moc neříkají. Hodiny a hodiny v zácpách, protože o prázdninách se prostě opravuje.
Nebo ta kultura. Olomouckým koloritem je přesvědčení, že se tady nic neděje. S zatímco pro dvojnásobně velké hansovní město Lübecku je ohromnou událostí nedaleký festival Karla Maye s představením Údolí smrti a v osmnáctinásobně velkém Hamburku je tahákem koncert Puhdys (pro mladší generace - východoněmecká obdoba našich Olympic), v Olomouci si můžeme vybrat mezi zpěvákem Carlose Santany Alexem Ligertwoodem, držitelem dvou cen Grammy, hvězdným Robertem Glasperem či doslova unikátním festivalem barokních oper, na němž už vystupují i renomovaní operní zpěváci z Německa či Belgie. Zrovna teď v Korunní pevnůstce řádí pankáči na třídenním festivalu, tamtéž nedávno proběhl parádní rockový festival za účasti Uriah Heep a obnovených Stromboli. Když si vzpomeneme na vyprahlé olomoucké července devadesátých let, kdy bylo snad jedině Olomoucké kulturní léto skutečně poslední záchranou stanicí před totálním mrtvolnem, panuje tady dnes diametrálně odlišná situace.
Velké kauzy se tedy neřeší, nikdo nevraždí, neprodává obří majetky či neprivatizuje rodinné stříbro. Přesto je to tady fajn. I v té červencové Olomouci.