Taky si říkáte, že v tomhle parnu by bylo nejlepší zalézt někam do podzemí? A máte přitom rádi adrenalinové zážitky? Co takhle nechat se zavřít do vězení? Ne doopravdy. V neředínské pevnosti vás dají do cely na hodinu. A přesně tolik času máte na to, abyste zapojili svůj důmysl a dostali se ven. Nebojte, když se to nepovede, pustí vás. Naše redakce si tuhle akci vyzkoušela na vlastní kůži. A můžeme říct: stálo to za to.

Všechny potřebné odkazy včetně pravidel, otevírací doby a kontaktů najdete na webových stránkách »

Vlastně vás zklamu hned na začátku. Podmínkou reportáže byl slib, že v ní nic neprozradíme. Přesto touhle větou článek nekončí, ale naopak začíná. Tedy... Pro naši redakci to začalo vlastně už loni, kdy jsme se seznámili se sympatickým chlapíkem Romanem Činčarou, který v neředínské pevnosti rozjel paintball. Tenhle rolls royce mezi adrenalinovými zážitky jsme si vyzkoušeli a opravdu si ho užili. A když jsme se před pár měsíci dozvěděli, že Roman v pevnosti rozjíždí další adrenalinovou akci, měli jsme jasno, že za ním opět vyrazíme. Začátek léta opravdu nepatří k těm nejchladnějším, a přestože pevnůstka je od konečné dvojky asi deset minut pěšky, raději jsme neriskovali a doplnili tekutiny v sousední hospůdce. Posilněni jsme pak šlapali za novým zážitkem a po cestě se strašili vším hrozným, co nás tam může čekat. “Budou tam pavouci. A taky krysy. Vězení bez krys není vězení...,” strašil jsem kolegyně. “Když vás bude honit kostlivec, tak ho kopněte do žeber, to pomáhá,” radí zase fotograf Ondra Hlaváček. Noo… Tak drsné to zase nebylo. Útěk z pevnosti se hodně podobá stařičkým počítačovým adventurám: postavička se prostě musí dostat ven z nějakého labyrintu a po cestě zažívá nejen akce, v nichž vítězí svaly, ale hlavně řeší logické problémy, hádanky, hlavolamy a trápí tak hlavně mysl hráče. Tenhle popis vlastně sedí přesně. Jen nesedíte u počítače, nekřoupete brambůrky a nezapíjíte to ledově vychlazenou kolou. Jste to vy, koho navlečou do vězeňského mundúru, koho zavřou potmě do cely, v níž je sotva deset stupňů, a jste to vy, kdo budete strkat ruce do tajemných otvorů a doufat, že vás do nich něco nekousne… Všechno má svůj smysl, žádnou věc nenajdete náhodou a pokud nedodržíte správné pořadí, musíte se vracet a písek z přesýpacích hodin nemilosrdně mizí. Ale to už prozrazuju trochu moc.

Na rozdíl od toho kostečkovaného panáčka, který většinou musí všechny nástrahy zvládnout sám, Útěk z pevnosti je týmová hra. Nás bylo pět a to je prý ideální počet. V takové skupině se totiž (prý) najde od každého trochu a věta “dát hlavy dohromady” pak v kobkách neředínské pevnosti dává opravdu velký smysl. Tedy, ono fakt záleží na týmu… Musím totiž prozradit, že jsme hanebně prohráli a ve stanoveném čase šedesáti minut se ven nedostali. Potřebovali jsme k tomu půlhodinu navíc. (Což byl nadstandard, který nám byl poskytnut jen pro účely reportáže. Jinak zazvoní gong a už vás vedou ven na světlo.) My novináři jsme asi jednostranně založení, a zatímco s některými úkoly jsme si poradili v čase téměř rekordním, jiné nám sebraly drahocenné desítky minut. Těšit nás může, že dostat se ven do hodiny se opravdu nepodaří každému. “Ta úspěšnost není moc vysoká. Většina týmů se někde zasekne a pak to nestihnou. Už jsme tu měli stovky týmů a úspěšných jsou jen desítky. Ale o ten čas ani tak nejde. Je to spíš opravdový adrenalin, prostředí je velmi autentické,” vysvětluje Roman Činčara, když už po hře sedíme v příjemném pevnostním baru a svlékáme vězeňské mundúry.

Hra je oblíbená po celém světě a má mnoho podob. Často se k ní využívají třeba obyčejné byty. “My jsme prostě využili těch prostor, stylově je vybavili a vymysleli příběh, který do nich zapadá. Lidé si to opravdu pochvalují,” líčí Činčara a nelze než mu dát za pravdu. Tu hodinku skutečně nemyslíte na nic jiného. Řešíte prostě, jak se dostat ven, lámete si hlavu s rébusy a všechno ostatní je vám ukradené. A poslední je, myslím, hlavním důvodem, proč se lidé pouštějí do adrenalinových akcí. Útěk z pevnosti to splňuje dokonale.