Pro některé osobitá podívaná s bravurními výkony herců, pro jiné nepřístojná hra, která nemá na prknech kamenného divadla co dělat. Moravské divadlo ukázalo, že se nebojí jít proti všeobecnému "dobrému" vkusu, a představilo surrealistický příběh, který hra současného německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga nabízí. Její premiéra v Olomouci proběhla minulý pátek.

Mnohovrstevnatý příběh Arabské noci začíná v panelovém domě na blíže neurčeném sídlišti, kde zlobí výtah a od osmého patra výše přestala téct voda. Na první pohled banální situace. Jenže to jsou jen výchozí kulisy, které otevírají skutečné jádro hry. Velkoměstský činžák se v inscenaci stává vstupní branou do tajemného světa orientu. Pětice hrdinů se ocitá na poušti, v harému i v prostředí arabských bazarů. Výchozí scéna tak spřádá spletitou pavučinu rozmanitých emocí a příběhů.

Hra je lyricky surreálná. Mísí se v ní nostalgie s humorem. Autor málo dbá na tradiční dramatickou formu a volí prostředky bližší rozhlasové hře či próze. To, co se v dramatu obvykle svěřuje vedlejšímu textu (scénickým poznámkám), je zde vloženo do úst postavám jako vyprávění. Postavy mluví k sobě, ale i o sobě, říkají, co právě dělají a co vidí nebo i v duchu slyší, jak se právě chovají a na co reagují.

Hra Arabská noc klade velký důraz na fantazii diváka. Postavy pouze rozehrávají příběhy, naznačují, kam by se mohly ubírat, ale je jenom na divákovi, jak si je sám doplní. Situace a problémy postav nám totiž mohou být velmi blízké. Neteče voda, únava po práci, čekání na vytoužený telefon nebo nesoulad v manželství. Snad každý to zažil, a tak si může příběhy domyslet. Něco jiného je druhá fantaskní rovina. V ní se návštěvníci dostanou do pouště, harému nebo láhve s koňakem. Scenérie by bylo možné na divadle zobrazit jen s největšími obtížemi, ale skrze vyprávění vznikají okamžitě v hlavě diváka a je jen na něm, jestli na hru přistoupí.

K imaginaci napomáhá také netypická scéna. Pětice protagonistů se střídavě nachází uzavřená ve skleněných boxech a v bazénu s vodou. Autorem scény je Jaromír Vlček, držitel Ceny Alfréda Radoka za scénografické pojetí inscenace Odcházení pražského Divadla Archa. Na scéně se ocitají všechny postavy dohromady přesto, že ve hře jsou na úplně jiných místech. Vznikají tak zajímavé kontrasty jejich emocí. Ve stejném okamžiku vidíme na scéně radost, všednost i depresi.

Hra klade vysoké nároky i na herce. V průhledných boxech vynikne každé jejich gesto a výraz. Náročná je inscenace i fyzicky. Herci jednu dobu stojí bez sebemenšího pohnutí, v další chvíli se svíjí, jindy rozhoupávají zavěšené boxy. Zvláštní obdiv patří především Jiřímu Suchému z Tábora, který ve hře ztvárnil Fatimina milence Kalila. V průhledném boxu podával vskutku artistické výkony a rovněž vzbudil smích u publika, když v bazénu předváděl kopulační pohyby. V dalších rolích se představili Petr Kubes, Klára Klepáčková, Tereza Richtrová a Ivan Dejmal.

Hra vypráví o izolovanosti, uzavřenosti a nedorozumění, což jsou docela obvyklá témata uměleckých textů. Způsob provedení však obvyklý není. Právě proto hra u publika vyvolala velmi rozporuplné reakce. Na páteční premiéře někteří diváci odcházeli, ale jiní zběsile tleskali. Pokud se rádi necháte vtáhnout do říše fantazie, pak je tato hra přesně pro vás. Názor na atypické představení ať si každý udělá sám.