Když nemáš co říct, tak raději mlč. Tak mě to učili moji rodiče a pokaždé, když jsem tuhle jejich radu porušil, ověřil jsem si, jak moc je pravdivá. Ale ono mlčení nemusí znamenat jenom to, že jste vedle. Mlčeti zlato, říká se taky. Člověk může mlčením během konverzace dát najevo své stanovisko často mnohem vhodněji, než sebelépe vybranými slovy. Jako mnoho mouder předávaných z generace na generaci ale tahle pravda začíná mít vážný háček. Mlčení v digitálním věku, kdy se většina “stěžejních” výměn názorů neodbývá face to face ale na facebooku, znamená, že nejste, že neexistujete. Nevyjadřujete stanovisko, neví se o vás! A to je pro mnoho virtuálních existencí skutečnost tak krutě nepřijatelná, že raději poruší všechna moudra a žvaní o ničem a z cesty, než aby se jim tahle nemilá věc s nebytím přihodila.

Virtuální prostory s mlčením nepočítají. Virtuální prostory podporují ve svých uživatelích grafomanství ve všech myslitelných podobách. V posledních dnech jsem se tímhle fenoménem soukromě zabýval trochu víc. Vytočila mě jakási nevinná, ale naprosto hloupá a zcestná poznámka pod jedním textem, který nebyl ani můj. Bylo mi naprosto jasné, že dotyčný nedošel dál, než k titulku. Ale začal jsem zkoumat, proč to vlastně udělal, proč měl potřebu říct aspoň něco. A vyšel mi z toho krátký (a smutný) příběh:
Ráno Franta vstane a udělá hnusnou rozmazanou fotku čehokoliv. Třeba hrnku s čajem. Jde jen o to všem říct, že žije. Vykřičet to, jak se říká. Virtuální sítě jsou dobře naladěny a po fotce lačně sáhnou: sem s ní, vždycky se najde kámoš, co ji olajkuje a napíše “Skvělý, Franto!” Tak Franta ještě při čištění zubů zvládne selfíčko a pak běží na tramvaj. Potká tam revizora, a to bude na delší dobu poslední příspěvek, v práci se musí otáčet aspoň dopoledne. Po obědě už je to lepší, poustne, že v jídelně zbaštil koprovku, a že ho trochu tíží v žaludku, posbírá další lajky a hned je mu krásně aspoň v tom virtuálním světě. Franta jím brouzdá vlastně skoro furt a kromě vlastních postřehů má taky názory a nebojí se je říct naplno. Olajkuje selfíčka kamarádek s vyšpulenými pusinkami, poloodhalenými ňadry a odrazem blesku v zrcadle. Pod některé napíše i “kočka”, případně “huuustýý”. Pak přejde na politiku, protože Franta je volič a o svět se zajímá. Pod článek o zvýšení daní přidá komentář: “To si zas někdo namastí kapsy.” Číst článek ale nebude, stačí mu titulek a je mu z těch k….ů na zvracení. Pod článek o dopadení korupčníka vrzne větu “Stejně kradou všichni!” a závěrem ještě připíše pár slov o hospodářských zvířatech k čemukoliv, v čem figuruje aktuální prezident. Ještě rozdá pár militantních mouder k řešení uprchlické krize a kolem jedenácté pak Franta vystaví spacího smajlíka, odloží mobil vedle postele a usne i ve skutečnosti...
A mě by jen zajímalo, co by Franta dělal, kdyby tenhle virtuální život neměl. Třeba by to byl docela fajn kluk.
Nechci moc moralizovat, taky vytahuju telefon téměř vždycky, když mi zavrní v kapse. Virtuálno samo o sobě špatné není, navíc nám o mnohých lidech poví víc, než bychom kdy dokázali “ve skutečnosti” zjistit. Jde jen o to, jak s tím prostorem nakládáme. Fakt se nic nestane, když třeba i pár dní nic nenapíšete. Mám to vyzkoušené. Byl jsem týden v divočině, a přestože jsem do virtuálního prostoru občas nakoukl i z panenské přírody, mlčel jsem tam. A věřte tomu, když jsem se vrátil, všichni přátelé mi zůstali. Moje virtuální existence to přežila naprosto bez úhony. Doma jsem musel setřít prach, ale moje profily byly okamžitě připraveny k použití. A po napsání prvního příspěvku mě nikdo nevítal zpátky. Vůbec jsem jim nechyběl. A to je dobře. Třeba to dojde i Frantovi.