Německá dramatická sopranistka Maida Hundeling patří k nejvýraznějším zjevům současné operní scény. Její hlas pravidelně zní v prestižních operních domech od londýnské Covent Garden přes milánskou La Scalu, veronskou Arénu po Metropolitní operu v New Yorku. Exceluje v nejnáročnějších wagnerovských, straussovských a veristických rolích od Prahy po Peking. V srdcích českých diváků zanechala hlubokou stopu – za své strhující ztvárnění Desdemony ve Verdiho Otellovi získala v roce 2017 Cenu Thálie. Nyní se do České republiky vrací, aby se stala ozdobou monumentálního provedení Verdiho duchovního mistrovského díla Messa da Requiem. Koncert, který se uskuteční v sobotu 17. října v olomouckém kostele Panny Marie Sněžné u příležitosti 125. výročí úmrtí skladatele, slibuje mimořádný umělecký zážitek. Po boku Maidy Hundeling se v něm představí naši elitní sólisté Jana Sýkorová, Daniel Matoušek a Martin Gurbaľ, Moravská filharmonie Olomouc a světově uznávaný Český filharmonický sbor Brno pod taktovkou Leoše Svárovského. Před tímto výjimečným večerem jsme se paní Hundeling zeptali na její vztah k Verdimu, nástrahy sakrální akustiky i na to, jaké emoce v ní tato hluboká existenciální skladba vyvolává.

Verdiho Requiem vzniklo jako osobní reakce na smrt přítele, spisovatele Alessandra Manzoniho, a je spíše hlubokou lidskou výpovědí než církevní hudbou. Jak k tomuto dílu přistupujete Vy? Vnímáte ho spíše jako tradiční duchovní skladbu, nebo jako hluboké existenciální drama o strachu i naději?
Vidím toto dílo jako Verdiho osobní postoj. Verdi nevyjadřuje dogmatickou pokoru, podle mě, ani strach ze smrti (Dies Irae). Narození a smrt ztvárňuje jako nevyhnutelný proces všeho žití. 

Pro toto dílo se vžilo označení "opera v chrámovém rouchu". Vy sama k Verdimu máte velmi blízko – v roce 2017 jste získala Cenu Thálie za Desdemonu ve Verdiho Otellovi. V čem je pro Vás interpretace Verdiho v monumentálním olomouckém kostele Panny Marie Sněžné odlišná oproti divadelnímu jevišti?
Nezáleží na místě, kde zpívám. Záleží na tom, jak chápu já i dirigent pojetí díla. Mám štěstí, že mohu díla Verdiho nastudovávat v autentickém prostředí, a tím nezáleží na tom, zda jsem na pódiu, v přírodě, či chrámu, kde posluchač bude vnímat naši interpretaci dle svého citu a rozpoložení. 

Vaše kariéra je spjata s nejnáročnějšími dramatickými rolemi německými (Brünnhilda, Elektra, Salome) a veristickými (právě jste se vrátila z Montréalu, kde jste zpívala svou osudovou roli princezny Turandot). Je pro Vás Verdiho styl v něčem osvobozující, nebo v něm naopak nacházíte jiné nástrahy než v německém či veristickém repertoáru?
Ztotožňuji se s německým muzikologem Eckhartem Henscheidem: "Verdi je Wagnerův Mozart". Ať  je to Mozartova Donna Anna nebo Wagnerova Brünnhilda, či Janáčkova Jenůfa, Martinů Kateřina, Smetana, Dvořák, Fibich nebo Pucciniho Turandot, můj vztah k Verdimu vychází z toho, že veškerá tato díla profitují jedno z druhého.

Sopránový part v Requiem vrcholí strhující částí Libera me (Vysvoboď mě). Verdi zde dílo neuzavírá triumfem, ale otevřenou, neklidnou otázkou, kdy soprán prosí o vysvobození. Jak tento psychologicky i technicky vypjatý závěr, kde stojíte před diváky v podstatě sama, prožíváte?
Verdiho hudba rezonuje v mé duší. Libera me je z mého pohledu pokorná prosba k tomu, abych z duchovního hlediska osvobodila svou duši a mohla jít dále.

V kvartetu sólistů se potkáváte s Janou Sýkorovou, Danielem Matouškem a Martinem Gurbaľem. O sólistech v Requiem se říká, že nejsou tradičními operními protagonisty, ale nositeli vnitřní výpovědi lidí, kteří čelí stejným otázkám. Jak důležitá je pro Vás v tomto díle lidská a umělecká synergie s Vašimi kolegy?
Verdi zkomponoval dílo tak, že pro nikoho ze sólistů nezbývá místo na vlastní ego egocentrizmus. Velmi při tom záleží na přístupu dirigenta. 

Monumentální hudební aparát koncertu dotváří vynikající Český filharmonický sbor Brno se sbormistrem Petrem Fialou a Moravská filharmonie Olomouc pod vedením dirigenta Leoše Svárovského, s nímž jste v minulosti často spolupracovala. Jak se Vám pod jeho taktovkou hledá balanc mezi masivním zvukem sboru a orchestru v dramatických částech a intimními pasážemi modlitby?  S jakou myšlenkou by podle Vás měli diváci z chrámu odcházet?
Měla jsem již na začátku své kariéry možnost vystoupit s Moravskou filharmonií na festivalu Hudební slavnosti Emy Destinové v Českých Budějovicích. S dirigentem Svárovským jsme později spolupracovali velmi často ve Státní opeře Praha. Dirigent Svárovský je vždy v kontextu se záměry skladatelovy kompozice. Vždy jsme spolu tvořili ve vzájemném porozumění a hudební pohodě. 

A diváci? Půjdou z kostela a bude se jim o tom v noci zdát? Potom jme naplnili úkol interpretů vrcholného díla PANA Verdiho, nedává útěchu přes laciné odpovědi, ale  naopak, skrze nejhlubší empatii.