Proč my vlastně slavíme Vánoce, říkám si, když kolem mě - téměř nehybného - v ulicích proudí zamračené davy obtížené taškami a balíčky. Všechny ty infarkty a deprese z nedostatku prostředků na vysněné Točiono se ženou jako vichřice a smysl se z toho dávno vytratil. Je to škoda. Vánoce - to je přece čas zázraků - zdaleka ne jenom těch spirituálních. Je škoda, že v tomhle tempu je málokdo stihne prožít.

Dejte si pohov, neblázněte! Tenhle nápis by měl v těchto dnech zdobit všechny montstrmarkety, měl by být načmárán na zdech, vylepen v autobusech, dvojplošníky by ho měly tahat po obloze. Čím se blíží osudný den Š, mění se nákupní horečka v hysterii. Koledy v nejrůznějších vepřopodáních vřískají ze všech stran a zuřiví nakupující si z temných zákoutí svých grimasových šatníků vytáhli ty nejnepříjemnější dostupné masky. Viděli jste někdy v ulicích víc zamračených lidí než teď? Před Vánoci? Narodil se Kristuspán, veselme se. Až zavřou obchody, trochu si zahalekejme s punčem v ruce a ráno zase zpět do Babylonu. Kde je ta slavná vánoční pohoda? Přijde, až si všechny ty těžce sehnané zbytečnosti předáme a rozvalíme se v gaučích, z přecpanosti a úlevy, že je to za námi, na pár dnů šťastní. Tak nevím. Jaksi se zapomnělo, proč se vlastně Vánoce slaví. Není to svátek mamonu, je to přece oslava zázraku! Je to doba, kdy by se mezi lidmi zázraky měly dít. Jenže jaké zázraky chcete zažívat, postiženi tímhle šílenstvím? To, že najdete místo na parkování už ve třetí řadě před vchodem? Když se trmácíte obtížení taškami na další štaci, protože tu atraktivní vysněnost jste zatím mezi regály prostě nenašli..? Když se zamračení prodíráte davy stejně zamračených lidí? Nenajdete nic a ještě vás budou bolet záda.
Dejte si pohov, neblázněte… Usmějte se. Pusťte si krásnou muziku nebo milý film. A otevřete oči. Jediné, co vám totiž může utéct, jsou ty vánoční zázraky. Ony se vážně dějí. Všude kolem, někdy malé, někdy větší, ale krásné. A na rozdíl od těch velezbytečných, barevně zabalených věcí, vám mohou vydržet na celý život.