Poslední hrdlička sokorská byla pozorována v přírodě roku 1972. Od té doby závisí její přežití na naší planetě pouze na jedincích chovaných v lidské péči a v Červeném seznamu ohrožených druhů má statut EW-extinct in the wild-vyhubena v přírodě. V chovech v Severní Americe byla přitom hrdlička sokorská (Zenaida graysoni) zkřížena s hrdličkou karolinskou (Zenaida macroura), takže o geneticky čisté "sokorce" již nemůže být řeč. Její celosvětová populace je tak omezena na Evropu, kde v rámci evropského chovného programu (EEP) Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA) je v 32 institucích chováno 81 jedinců. Na tomto druhu lze tak příkladně demonstrovat roli moderních zoologických zahrad coby center biodiverzity, díky kterým jsou zachovávány druhy, které by kvůli lidské činnosti zmizely z povrchu Země.

Samotný chov hrdliček sokorských má jeden háček. Tak jak jsou vůči jiným druhům ptáků tolerantní, vnitrodruhově bývají agresivní. Zdaleka ne každý sameček dokáže utvořit pár s kdekterou samičkou. Metodika výběru vhodného páru by se měla sestávat z několika klecí se samičkami uvnitř prostoru, kde je samec. Podle toho, u které samičky bude samec posedávat a vrkat, by měl být utvořen nejvhodnější pár. V případě nesouladu může dojít dokonce i k zabití samice. Je to bohužel jeden z důvodů, proč je v evropské populaci momentálně 52 samců ku 29 samicím.

Zajímavost

Byť k tomu název svádí, nevyskytuje se na ostrově Sokotra, který leží v Arabském moři, nýbrž na ostrově Socorro v Tichém oceánu, nacházejícím se asi 600 km jižně od Kalifornského poloostrova. A v tom tkví problém tohoto ostrovního endemita. "Sokorky" se totiž nevyskytovaly nikde jinde na zeměkouli než na tomto ostrůvku o rozloze pouhých 132 km² . A to přesně do doby než osadníci introdukovali na ostrov nejdříve ovce, které vypásly vegetaci, a poté roku 1957, se vznikem mexické vojenské základny, také kočky, které dokonaly hrdliččinu zkázu jejich přímou predací.