Patříte mezi ty, kteří netrpělivě očekávají nové kolekce nejznámějších konfekčních značek nebo raději nakupujete v second handu? Cestujete s nízkonákladovými společnostmi? Pečlivě pročítáte akční letáky všech supermarketů? Každý z nás více čí méně podlehne konzumu, který se na nás valí ze všech stran, a málokdo nad tím přemýšlí. Středeční program festivalu o lidských právech se zamyslel za nás za všechny. Beseda o dlouhodobě udržitelné módě poskytla tipy, co dělat s oblečením, které již nechceme, výměnný bleší trh umožnil vyzkoušet si jeden z bodů přednášky v praxi a dokument Doba slevová poukázal na skutečnost, že za každou slevu musí někdo zaplatit.

Přestože bazárek s oděvy začínal dříve než osvětná přednáška, úderem třetí hodiny odpolední se rozrazily dveře kina Metropol a skupinka žen a dívek odevzdala větší či menší počet kusů oblečení, které již nechtějí, a vrhla se na přehrabávání a výběr adekvátního počtu nových úlovků. Dámské toalety se změnily v hromadnou zkušební kabinku, chválilo se, kritizovalo i doporučovalo. Přítomné dámy odcházely s obměněným šatníkem a se slovy, že podobné výměnné “blešáky“ by se měly konat častěji. Akce slavila úspěch, navštívilo ji více než padesát účastnic a ty odcházely se spokojeným výrazem ve tváři.

Zato přednáška o slow fashion se potýkala s nízkou účastí. V útulném bistru a kavárně Bistrá kráva se sešla necelá dvacítka posluchaček. Beseda se zkušenou módní manažerkou zabývající se sustainable fasion Kamilou Boudovou přiblížila podmínky sweatshopů, tj pracovního prostředí především textilních továren v zemích třetího světa, vyznačujících se nevyhovujícími bezpečnostními normami, dlouhou pracovní dobou, minimální mzdou a špatnými podmínkami obecně. Věta „It´s all about price, price, price..“ prý zjednodušeně charakterizuje celý oděvní průmysl. Mluví se dokonce o moderním otroctví, kdy se výroba posouvá stále do chudších a chudších oblastí kvůli levné pracovní síle. Čínu tak nahrazuje Kambodža, Etiopie, Keňa, Bangladéš a další rozvojové země. Móda je neudržitelná rychlostí. Pryč jsou doby, kdy stačily dvě nebo čtyři kolekce ročně. A zákazníci chtějí nízké ceny, korporace se tedy snaží vyrábět s nízkými náklady, což znamená méně kvalitní materiály a levnou pracovní sílu. V extrémních případech se vypalují lesy, aby se měly kde pást krávy, protože je po jejich kůži poptávka. Boudová proto propaguje způsoby, jak tento kolotoč pozastavit. Kromě second handů a výměnných bazarů existují, pro běžného zákazníka lehce kuriózní možnosti. Například boty z přírodních vláken, která obsahují semínka borovic. Obnošenou obuv jednoduše dáte na kompost, necháte ji rozložit a vyroste vám strom.

Německá návrhářka zase šije kožené kalhoty ze starých křesel. Na jejích webových stránkách se u každého produktu dozvíte z kolika věcí je oděv vyroben i jak dlouho trvalo jeho zhotovení. Naši západní sousedé dokonce pronajímají džíny, staré rifle poté vrátíte a firma z nich udělá třeba mikinu. Několik minut bylo věnováno i trendu aspiračních značek, kdy zákazník kupuje drahé oblečení a doplňky, aby dal svému okolí najevo, že si takový luxus může dovolit. Protiargumentem budiž fakt, že v Číně představuje Luis Vuitton neoficiální platidlo za sexuální služby. Pořád máte chuť si tu předraženou kostkovanou kabelku koupit?

Nejvíce podnětů k zamyšlení však přinesl dokument Doba slevová, poukazující na důvody, proč jsou letenky od Ryanair tak levné a jakto, že Aldi (přímý konkurent Lidlu) prodává laciné téměř všechno. Snímek dává prostor majitelům firem i jejich bývalým zaměstnancům a dochází k závěru, že předpokladem vysokých zisků jsou především nízké platy a podmínky práce hraničící s vykořisťováním. Díky tomuto přístupu si diskontní firmy vytváří ze svých zaměstnanců své zákazníky, těm totiž nezbývá než zase nakupovat jejich levné zboží. Frédéric Brunnquell, režisér, scénárista i kameraman v jedné osobě nazývá představu, že všechno bude levné pro každého, novodobou utopií.

Smyslem tohoto článku není doporučení, kde nakupovat nebo nenakupovat, se kterou společností rozhodně necestovat, ani netvrdím, že pořídit tričko jinde než v second handu je hřích. Možnost nahlédnout do zákulisí těchto problémů pro mě ale byla impulsem k zamyšlení. Opravdu nutně potřebujeme třicet párů bot, plnou skříň triček, blůz a kalhot, které stejně nestíháme nosit? A každý pátek nový outfit na párty? To ať každý posoudí sám za sebe.