Olomouc potřebuje změnu, říká hned v úvodu rozhovoru lídr olomouckých Starostů Marek Zelenka. "Máme tu výhodu, že jsme v Olomouci nikdy na radnici neseděli, za problémy města neneseme odpovědnost," vzkazuje osmatřicetiletý právník a tvrdí, že jeho hnutí zná recept, jak do politiky vrátit důvěru. Témat jsme stihli probrat hodně. Třeba to, že by rád zavedl jízdné v MHD pro děti do patnácti let zdarma či kurzy první pomoci pro školáky. I to, že si Starostové věří. Z dosavadních dvou mandátů by ideálně chtěli udělat deset.

Potřebuje Olomouc změnu?
Ano, dost. Vidím tři oblasti, v nichž je změna potřeba. První je důvěryhodnost politických rozhodnutí. U řady z nich, a to i v tomto volebním období, si lidé mohou říkat, že se něco udělalo proto, že je někdo s někým kamarád.

To je taková česká specialita, ne?
Ne nutně, rozhodně ne ve všech městech. Olomouc by měla rozhodovat tak, aby bylo veřejnosti srozumitelné, proč. Procestoval jsem řadu měst a nemyslím si, že to všude funguje stejně. Důvěra v místní politiku je pro mě zásadní.
Druhou oblastí je fungování magistrátu. Politik bez úředníků nic neudělá, někdo musí jeho rozhodnutí provést v praxi.  Díky práci v komisi městské části, kontrolním výboru a majetkoprávní komisi mám zkušenost s tím, jak magistrát funguje. Myslím, že úředníkům potřebujeme vrátit chuť do práce. Nejde mi jen o rychlost.

Myslíte, že jim chuť do práce chybí?
Ano. Když se úředníci něčím dlouho zabývají a politici pak bez vysvětlení rozhodnou opačně, je to demotivující. Zefektivnění magistrátu pro mě proto znamená i podporu úředníků: možnost vzdělávat se a jezdit na odborné konference. Já sám jezdím deset let na konference o veřejných zakázkách a nikoho z Olomouce jsem tam nepotkal. To je škoda.
Třetí oblastí jsou městské firmy. Směřuje do nich značná část rozpočtu, a proto bychom měli lépe využívat jejich profesionální vedení a požadovat větší otevřenost. S kolegy jsme sepsali publikaci, do níž jsme shromáždili zkušenosti ze soukromých, státních i městských firem. Je to soubor opatření, podle kterého lze posoudit, zda jsou firmy řízené transparentně a efektivně. Inspirací nám byla mimo jiné Bratislava a pravidla, podle nichž fungují společnosti obchodované na burze.
Představuji si například, že by ředitelé dopravního podniku a technických služeb každý rok na zastupitelstvu prezentovali, co jejich firmy udělaly a kam směřují. I takový pravidelný bod by připomněl, že jsou to naše firmy a že od nich můžeme chtít výsledky. Dnes je cesta od podnětu občana k vedení firmy zbytečně složitá. Právě větší přímočarost a transparentnost je tou třetí změnou.

---

Potřebujeme lidi, kteří umějí používat běžné dostupné nástroje. Otevřít si registr smluv, pracovat s daty ve státní pokladně, používat Excel a dnes také vědět, co lze chtít od umělé inteligence...

Kdo jsou olomoučtí Starostové?
Chtěli jsme sestavit různorodou kandidátku s lidmi, kteří rozumějí různým oblastem. Více než polovinu tvoří ženy, z čehož mám radost. Ze zastupitelstva i poradních orgánů mám zkušenost, že ženský pohled v debatě často chybí a je to na její kvalitě znát. Zároveň jsme propojili mladší lidi se zkušenějšími. V první desítce je bývalý hejtman Josef Suchánek, mladý manažer Robert Šrejma, právníci, architekti i urbanisté.

Mladí lidé jsou s vámi hodně spojení, ve Sněmovně jste asi udělali docela vítr… Když se ale podívám na olomouckou politiku, na klíčových postech jsou spíše lidé 50+. Potřebuje město i generační změnu?
Řekl bych to ještě jinak. Potřebuje lidi, kteří umějí používat běžné dostupné nástroje. Otevřít si registr smluv, pracovat s daty ve státní pokladně, používat Excel a dnes také vědět, co lze chtít od umělé inteligence. Pro mě jsou to každodenní věci, ale moje zkušenost je, že to není samozřejmé. Tyto dovednosti by měli mít nejen politici, ale především úředníci.

A kdo je Marek Zelenka?
Dnes především otec, který vstával v pět ráno, protože si syn potřeboval jít zakopat. (smích) A taky hrdý Hejčíňák. Narodil jsem se v Olomouci, chodil tady na gymnázium, pak jsem deset let strávil v Praze a v zahraničí. Tu zkušenost bych nevyměnil, ale právě díky ní jsem si uvědomil, že se chci vrátit. Nikde jinde bych nechtěl vychovávat děti.
Na právech jsem pochopil, že mě neláká advokacie ani práce soudce. Od mládí mě štvalo, když jsem slyšel o nefunkčnosti systému a o korupci. V roce 2024 získali Nobelovu cenu za ekonomii tři vědci, kteří zkoumali, proč jsou některé země bohaté a jiné chudé. Ukázali, jak zásadní roli v tom hrají instituce: tam, kde fungují a pravidla platí pro všechny, mají lidé lepší podmínky pro rozvoj. Kde jsou instituce nastavené ve prospěch úzké skupiny, země zaostávají. To mě utvrdilo v tom, že jsem se vydal správnou cestou.
Každá další korupční kauza mě pořád zasáhne. Zrovna jsem četl o bývalém náměstkovi moravskoslezského hejtmana za ODS Jakubu Unuckovi. Uzavřel dohodu o vině a trestu, která počítá s tříletou podmínkou a peněžitým trestem dva a půl milionu korun. Překvapilo mě, že poděkoval orgánům činným v trestním řízení za jejich práci. Řekl jsem si, že jsme se možná někam posunuli. Zároveň je to další případ, který v lidech prohlubuje nedůvěru.
I proto jsem se věnoval protikorupčním iniciativám, veřejné správě a veřejným zakázkám. Z neziskového sektoru jsem se dostal do firmy, která vyvíjí nástroje pro práci s daty o veřejných zakázkách. Využívají je instituce od nemocnic po ministerstva. Mým úkolem je pomáhat tyto nástroje zlepšovat a vysvětlovat úředníkům, k čemu jim mohou sloužit. Jsem rád, že se tomu, co mě zajímá celý život, mohu věnovat i profesně.

Po deseti letech jste se vrátil do Olomouce. Slyšel jsem podobný příběh od více lidí. Co vás přivedlo zpátky? 
Když jsem žil v Německu, zjistil jsem, že mě nebaví hledat si nové přátele, mám jich přece tolik tady! V Praze mi zase nevyhovovala její anonymita. Mám rád velikost Olomouce: člověk tu má své soukromí, ale cestou přes náměstí potká pět známých a ví, že v hospodě narazí na někoho, koho zná.
Důležité je pro mě i to, jak se tady bude žít dětem. V Praze bych se bál pustit je samotné metrem, dokud nebudou mnohem starší. V Olomouci si dovedu představit, že budeme mít víc času na život, nebudeme jen bydlet, pracovat a přesouvat se mezi tím. Kamarád, který se také vrátil z Prahy, mi řekl, že tam jen bydlel, ale po návratu do Olomouce začal žít. Připadá mi to výstižné.

Starostové mají dnes v olomouckém zastupitelstvu dva mandáty. Jaký výsledek by pro vás byl úspěchem?
Náš vysněný cíl je deset mandátů. Je to velmi ambiciózní. Přepočet hlasů závisí také na výsledcích ostatních stran, ale věříme, že na tuto metu můžeme dosáhnout.

Stejné číslo – tedy deset mandátů – chtějí i další strany jako ODS, ProOlomouc, ANO chce nejspíš ještě více… Všem to vyjít nemůže, křesel je 45. Čím chcete přesvědčit voliče právě vy?
Myslím, že na naší kandidátce je vidět odbornost. Dali jsme si záležet i na programu. Zároveň jsme z těch stran, které jste zmínil, jediní, kdo v Olomouci dosud nevládli. Za dluh města, zanedbanou infrastrukturu ani za projekty, jako je Golem, odpovědnost neneseme (ukazuje z okna kavárny v Hejčíně na zchátralou a opuštěnou budovu bývalé přírodovědecké fakulty, přezdívanou Golem, pozn. redakce). Z opozice ale vidíme řadu věcí, které je potřeba zlepšit.
Cítím také, že Starostové dokážou lidi oslovit. Překvapilo mě, když se mě začali ptát, kde si mohou koupit naše tričko nebo kšiltovku. Stává se z nás takový lovebrand. Je to pro mě povzbuzení. Jsem rád, že se transparentnost objevuje mezi hlavními tématy strany i na celostátní úrovni.
Komunální volby mají podle mě také širší význam. Vládu i vedení kraje vnímám jako populistické a extremistické; rád bych, aby Olomouc nabízela jiný přístup. Změna na vyšších úrovních může začínat právě v krajských městech. Voličům proto říkám, aby přemýšleli i o tom, jakou váhu bude mít jejich hlas do budoucna.

V programu slibujete posílení terénních a pobytových služeb pro seniory. Že Olomouc nemá dostatečné kapacity, se ví už delší dobu. Tohle téma teď zvedá více stran, recepty jsou různé. Jak to chcete řešit vy?
Podle čísel, z nichž vycházíme, je téměř 22 procent obyvatel Olomouce starších 65 let a počet uživatelů sociálních služeb mezi lety 2018 a 2023 vzrostl o 43 procent. Každý rok se navíc nevyhoví zhruba patnácti stovkám žádostí o místo v domovech pro seniory. Stárneme a kapacity tomu neodpovídají. Nemůžeme jen říkat, že je to odpovědnost kraje. Je to i naše spoluodpovědnost.
Samotné město ale nemá peníze na to, aby postavilo několik nových zařízení. Klíčová je proto spolupráce se soukromým sektorem. Můžeme nabídnout například pozemky nebo infrastrukturu a nastavit férové podmínky, za kterých se soukromým provozovatelům vyplatí služby rozvíjet. Na této části programu se podílela Eva Machová, která je na naší kandidátce. Sama je ředitelkou domova seniorů a má s touhle oblastí celoživotní zkušenost.

Je pravda, že získat místo pro blízkého v takovém zařízení je nedůstojný běh na hodně dlouhou trať…
Přesně tak. My takovou situaci před několika lety řešili v rodině. Místo pro prarodiče jsme nakonec dostali, ale první otázka lidí kolem nás byla: „Kolik jste za to museli zaplatit?“ Šokovalo mě, že to lidé považují za běžnou věc. Když poptávka tak výrazně převyšuje nabídku, takové podezření vzniká. To se musí změnit.
Rodiny, které si mohou dovolit zaplatit soukromou pobytovou službu, by tu možnost měly mít legálně a bez podobných obav. Potřebujeme především více dostupných míst. Pro nás je ale důležité také to, aby nová místa nevznikla v jedné oddělené „vesničce pro seniory“ za městem. Taková koncentrace by lidi mohla ještě víc izolovat. Služby mají být součástí běžného života města.

V programu máte „participativní rozpočet pro teens“. Co si pod tím představit? 
Chceme, aby mladí lidé měli možnost mluvit do toho, co se děje kolem nich. Jejich hlas dnes podle mě zaznívá málo. Samotný participativní rozpočet ale nechci přeceňovat; v posledních letech se z něj stalo trochu módní slovo. Větší smysl mi dává zapojit mladé do fungujících struktur, například do komisí městských částí.

Takže by přišli do komise s vlastním návrhem?
V ideálním případě ano. Musíme jim dát najevo, že o jejich nápady stojíme. Mohli by svůj projekt představit a obhájit. Zároveň by na ně komise měly myslet, i když zrovna s žádným návrhem nepřijdou. Sedíme vedle gymnázia, kam chodí přes tisíc žáků. Když vyjdou ze školy, kam tady mohou jít? Většinou zamíří do centra. Přitom jsou tu nevyužité budovy a prostory, kde si umím představit třeba lezeckou stěnu, pumptrack nebo kulturní centrum.
Při plánování veřejného prostoru myslíme na hřiště pro malé děti a na místa k posezení pro seniory. Teenageři ale také potřebují prostor, kde mohou trávit čas po svém, nejen organizované kroužky. Může to být parkourové hřiště nebo prostě místo, kde se mohou potkávat.

---

Jsme zatím spíš město s univerzitou než univerzitní město. Podepsaných prohlášení o spolupráci už bylo dost, ale konkrétních věcí, na kterých by to lidé poznali, je málo.

V programu máte kurzy první pomoci a přípravu obyvatel na povodně, výpadky proudu nebo jiné krizové situace. Jak by to mělo fungovat?
Říkám, že jsme zatím spíš město s univerzitou než univerzitní město. Podepsaných prohlášení o spolupráci už bylo dost, ale konkrétních věcí, na kterých by to lidé poznali, je málo. Přitom tu máme lékařskou fakultu, další zdravotnické obory i fakultní nemocnici.
Máme zkušenost s kurzy první pomoci, které medici pořádali pro maturanty. Chtěl bych, aby podobným kurzem prošel každý žák, než dokončí základní nebo střední školu. Medici by při tom získávali praxi a děti dovednost, která se jim může hodit celý život. Město by takovou spolupráci se školami, univerzitou a nemocnicí mohlo pomoci pravidelně organizovat.
Stejně bych rád dostal do ulic zdravotní prevenci. Představte si třeba před radnicí stan, kde by si lidé mohli nechat vyšetřit znaménka nebo zkontrolovat hladinu cukru v krvi. Mohlo by se to spojit s kulturní akcí, aby každý věděl, že na jaře přijde víkend, kdy má takové vyšetření snadno dostupné.

A co příprava na krizové situace?
Olomouc je také město, v němž sídlí armáda. Rád bych její zkušenosti využil při praktických kurzech. Chodil jsem do Skautu a absolvoval kurz přežití; člověk se tam naučí přemýšlet, kde získat vodu, jak si připravit jídlo nebo rozdělat oheň. Dovedu si představit, že by si něco podobného žáci vyzkoušeli třeba během víkendu na Sluňákově nebo na Libavé.
Nejde mi o návrat branné výchovy. Chci, aby mladí lidé věděli, jak se zachovat, když nastane výpadek proudu nebo jiná krize, a aby dokázali poskytnout první pomoc. Když se někomu něco stane na ulici, mělo by být přirozené, že člověk, který jde kolem, ví, co dělat.

V programu píšete o řešení problému bezdomovectví. A taky o problémových lokalitách jako je přednádraží. Debaty na tohle téma se vedou možná desítky let a výsledky jsou sporné. Co chcete dělat jinak?
Jsou to dvě související, ale odlišné věci. Bezdomovectví nemá jednoduché řešení. Každý člověk potřebuje něco jiného a podle toho se musí nastavit pomoc. Chceme využívat programy, které se osvědčily v jiných městech, a propojit při tom město, Charitu a další organizace. Neměly by si jednotlivé případy jen předávat jedna druhé. 
Zároveň chci, aby se lidé cítili dobře v parcích, v centru a před nádražím. Nechci, aby se moje dcera za pár let bála vystoupit večer z vlaku. 

Byl jste někdy na nádraží v deset večer?
Jezdím pravidelně nočními vlaky z Prahy, takže vím, jak to tam vypadá.

Jenomže nádraží nepatří městu...
Ano, ale nestačí říct, že některé pozemky patří železnici nebo kraji a proto my jako město s tou situací nebudeme nic dělat. Je to vstupní brána do Olomouce a musíme se o ni společně postarat. Potřebuje lepší osvětlení, údržbu a dohled. Když je někde rozbitá lavička nebo posprejovaná stěna a nikdo to neřeší, prostředí se dál zhoršuje.
Před nádražím bych chtěl pravidelnou přítomnost policie, ale zároveň také práci sociálních služeb. Ty mají znát konkrétní lidi a vědět, jakou pomoc potřebují. Jedno bez druhého podle mě fungovat nebude.

Větší množství zeleně a vody ve městě… I to se dá najít ve vašem programu. To jsou hesla, která také vytahuje ledaskdo. Taky chcete sázet nové parky?
Víte, Olomouc už má strategie, které podle mě říkají správné věci. Problém je dostat je do jednotlivých projektů. Když se opraví chodník a voda z něj odtéká do kanálu místo ke stromům, člověk si říká, k čemu ty dokumenty jsou. Každá nová úprava ulice by měla ukázat, že město umí s dešťovou vodou lépe zacházet.
To platí i pro technické služby. Chtěl bych, aby jejich vedení mělo jasný úkol naplňovat městské strategie a každý rok ukázalo, co se podařilo. Nedaleko mého bydliště se opakovaně vysazují stromy, které brzy uschnou. Evidentně je něco špatně. Nemusíme hned budovat složité zavlažovací systémy, ale musíme zjistit, proč se to děje, a příště postupovat lépe. Stejně tak bych chtěl, aby třeba nová parkoviště měla plochy, do nichž se může vsakovat voda.

Takže nové parky nepotřebujeme?
Nový obří park stavět nemusíme. Už máme břehy Mlýnského potoka, Bystřičky a Moravy. Jen se k vodě na mnoha místech nedá pohodlně dostat. Vedle drobných úprav ulic bych chtěl město s řekami znovu propojit: vytvořit místa k posezení, udržovat břehy a při opravách mostů myslet také na prostor kolem nich. Když se dnes podívám třeba k Bystřičce, vidím mezi chodníkem a vodou plot a neudržovaný pás. Přitom by to mohlo být krásné místo, kde si děti pouštějí lodičky a lidé posedí u vody. K čemu sázet další parky, když tu máme takovou možnost? Jen se jí chopit.

Máte tam i jeden volební slib, který je hodně líbivý. MHD zdarma pro děti do patnácti let. Může si to Olomouc dovolit? A jaký je pro to vůbec důvod, máme tu přece poloviční jízdné…
Ale on to právě není jenom líbivý předvolební slib. Vyžádal jsem si údaje od dopravního podniku: jízdné za děti do 15 let mu podle nich přináší zhruba 10 až 12 milionů korun ročně. V poměru k celkovým výdajům na MHD je to částka, bez které se dokážeme obejít, respektive bychom ji mohli vykrýt z příjmů z parkovného.
Podstatný je ale i dlouhodobý přínos. Asi polovina dětí má dnes nějakou formu dlouhodobého jízdného. Chci, aby si na MHD zvykly i ostatní a používaly ji přirozeně při cestách do školy nebo na kroužky. Rodiče by je nemuseli všude vozit autem. Když budou děti veřejnou dopravu používat od mala, je větší šance, že u ní zůstanou i později.
Podobné opatření funguje v Praze a v Plzni. Současně si ale musíme přiznat, že nám chybějí některá data: například nevíme, kolik olomouckých vysokoškoláků jezdí MHD pravidelně. Její potenciál podle mě rozhodně nevyužíváme naplno.
Jízdy zdarma pro děti do patnácti let podle mě nejsou největší změnou, kterou navrhujeme. Tou by bylo měsíční předplatné. Říkám tomu „MHD jako Netflix“. Dnes vyjde nejlevněji roční kupon za 3 200 korun, jenže tu částku musíte zaplatit najednou. Pro rodinu to může být velký výdaj, zvlášť když kupuje kupony pro více lidí. Kdo na něj nemá, pořizuje si dražší měsíční jízdné nebo jednotlivé jízdenky.
Dnes to ale přece můžeme dělat jednodušeji! Zavést prostě předplatné na MHD, jako jsme tomu zvyklí u služeb typu Spotify nebo právě Netflix. Chtěl bych, aby se člověku každý měsíc strhlo z účtu přibližně 300 korun a měl výhody ročního kuponu. Kdyby předplatné nechtěl dál využívat, mohl by ho kdykoliv ukončit. Myslím, že by se tak snížila překážka, která lidem brání začít jezdit pravidelně. Zároveň bych s předplatným rád spojil sdílená kola.

Že by platilo i na jízdu na kole?
Ano, dvě jízdy denně, podobně jako u dlouhodobého kuponu v Praze. Chtěl bych k předplatitelům přistupovat jako k pravidelným cestujícím a dát jim tuto možnost v ceně. Studentům bych zachoval poloviční sazbu, tedy zhruba 150 korun měsíčně. Myslím, že by pak MHD častěji využili i ti, kdo dnes většinu běžných cest absolvují pěšky.

---

Trať bych rád zachoval, když už existuje. Pokud ale studie ukáže, že místním lidem lépe poslouží autobus, neměli bychom ji opravovat jen z nostalgie.

Nemohu se v souvislosti s tímhle tématem nezeptat na tramvajovou trať do Pavloviček. Jaký je názor Starostů? Zrušit, zachovat, zkrátit?
Město si nechalo zpracovat studii, která má ukázat, zda se oprava trati vyplatí a jak nejlépe obsloužit Chválkovice, Pavlovičky a Bělidla. Neupínal bych se předem k tomu, že tam musí jezdit právě tramvaj. Už proto, že skončí v Pavlovičkách a dál se s ní nedostanete. Pro místní může být výhodnější jiný způsob dopravy.

Například autobus?
Ano. Dnes některé autobusové spoje dělají velkou okliku. Stojí za to prověřit, zda by se jednotlivé čtvrti a průmyslová zóna nedaly propojit příměji. Z nádraží je například cesta ke konečné tramvaje zdlouhavá, přitom je to kousek.
Trať bych rád zachoval, když už existuje. Pokud ale studie ukáže, že místním lidem lépe poslouží autobus, neměli bychom ji opravovat jen z nostalgie. Rozhodující má být, jak rychle a pohodlně se lidé skutečně dostanou tam, kam potřebují.

S dopravou souvisí i parkování. Vy máte tu výhodu, že jste se na rozdíl od ostatních stran v zastupitelstvu, když pominu SPD, nepodíleli na současné parkovací politice… Jaký na ni máte názor?
Jde především o způsob, jakým město placené parkování spravuje. Pořád používáme provizorní řešení, přestože jsme měli dost času vysoutěžit funkční systém. Jinde už existují postupy, jak kontrolovat obsazenost míst a vybírat parkovné; nemusíme je vymýšlet od začátku.
Pokud jde o zóny, A a B bychom zachovali, C mírně upravili. O zavedení zóny D bych rozhodoval až poté, co vyhodnotíme fungování C.

Často se mluví o tom, že nedostatek míst vyřeší parkovací domy. Souhlasíte?
Ne. U plánovaných domů na Poupětově a v Hodolanech si nejsem jistý, komu přesně mají sloužit. Jsou to drahé stavby a město by mělo předem vědět, zda je budou lidé skutečně využívat.
Myšlenka domu na Poupětově je, že lidé, kteří dnes nechávají auto zdarma v okolních ulicích, by při jejich zpoplatnění parkovali v něm.
Jenže parkovací dům bude také placený. Může ho zaplnit několik velkých akcí ročně, ale to samo o sobě takovou investici neospravedlní. 
A podívejte se do Hodolan: člověk k tomu domu nejprve musí dojet poměrně rušnou trasou. Zaparkuje, pak vyjde z parkovacího domu, přejde frekventovanou silnici a čeká na tramvaj. Obávám se, že většina raději pojede dál a zaplatí za parkování blíž cíli. 
Potřebujeme proto zachytit auta dřív, než do města přijedou. Smysl mi dávají místa u nádraží v okolních obcích a parkoviště u konečných tramvají. Tam už máme dopravní infrastrukturu, na kterou lze navázat.

Takže parkovací domy nemá podle vás smysl stavět?
Jeden bych podpořil: u hlavního nádraží, poblíž východu z nového podchodu směrem do Hodolan. Tam by člověk nechal auto a rovnou přešel na vlak. Takové místo má jasný účel. Nejdřív by se samozřejmě musely vyřešit pozemky a posoudit, zda se stavba vyplatí.

U nádraží už přece velké parkoviště je!
Ale často bývá zaplněné, protože ho využívají i firmy, které mají v okolí sídlo. A rozšíření asi není reálné. Podzemní parkování je velmi drahé. Přesné náklady bych nechtěl tvrdit bez projektu, ale každé místo pod zemí vyjde podstatně dráž než na povrchu. 
U nádraží mi navíc dnes nejvíc chybí ještě něco jiného: bezpečné parkování pro kola. Současné stojany a úložiště nestačí. Chtěl bych tam větší hlídané místo, kam se lidé nebudou bát kolo schovat, když pokračují vlakem.

Velkým tématem je i bydlení. Nedostatek bytů, jejich vysoká cena… Co s tím může dělat město?
Ceny bytů se od roku 2018 výrazně vzdálily tomu, co si může dovolit člověk s průměrným příjmem. Má to dopad i na mladé lidi, kteří chtějí založit rodinu, ale nevidí možnost pořídit si větší bydlení. Není to jediný důvod, proč rodinu odkládají, ale podle mě jeden z důležitých.
Město má zhruba 1 600 bytů. I kdyby jejich počet zdvojnásobilo, problém dostupnosti tím samo nevyřeší. Potřebujeme spolupracovat s developery. Nové byty totiž často kupují lidé jako investici; samotná výstavba ještě nezaručuje, že v nich budou moci bydlet třeba zdravotní sestra, učitel nebo hasič.

Jak by taková spolupráce vypadala?
Město by mělo konečně stanovit pravidla. Považuji za ostudu, že je dosud nemá, ačkoli v jiných českých městech už jsou běžná. Jejich součástí by podle mě mělo být, že určitá část nových bytů zůstane nájemní. U části z nich by město mělo mít vliv na výši nájmu a na kritéria, podle nichž budou přidělovány. Byty by mohl dál vlastnit a pronajímat developer.

To zní trochu socialisticky. Proč by na to měl developer přistoupit?
Podobné podmínky fungují i v západních městech. Dnes developer postaví byty, ale náklady na infrastrukturu a služby v nové lokalitě z velké části zůstanou na městu. To také není férové. Neříkám, že mají developeři přestat vydělávat. Chci předem daná pravidla, podle kterých se budou na rozvoji místa podílet a část bytů pomůže dostupnému bydlení. Věřím, že pro rozumné investory může být taková výstavba stále zajímavá.

V minulosti Starostové v Olomouci kandidovali v koalicích. Proč jdete tentokrát sami?Máme už dost silnou členskou základnu, abychom sestavili vlastní kandidátku z kompetentních lidí. Když jsme si prošli předchozí výsledky, vyšlo nám také, že samostatná kandidatura může stranám demokratického spektra přinést v součtu více hlasů. A chceme, aby lidé jasně věděli, kdo jsou Starostové a za co neseme odpovědnost. Dřív nám někteří říkali: „Vás bychom volili, ale vadí nám váš koaliční partner.“ Tím jsme si vysvětlovali třeba i horší výsledek. Teď se za nikoho schovávat nemůžeme, jdeme do toho jenom za sebe.

Pokud budete chtít do městské rady, kompromisům se nejspíš nevyhnete. S kým byste po volbách vládli a s kým ne?
S SPD ani s komunisty v žádné podobě do koalice nepůjdeme. U ostatních stran si dovedeme představit různé možnosti podle výsledku voleb a shody na programu. Nejraději bychom vytvořili koalici demokratických stran.

Něco podobného jako dřívější široká koalice na kraji, v níž měli Starostové hejtmana?
Ano, něco takového si představit umím. U ANO bych ale připomněl, že se v Olomouci podílí na vedení města už osm let a za sebou má řadu nesplněných slibů. Když se podívám například na multifunkční halu, jsme po letech podle mě znovu na začátku. Vsadili na spolupráci s jedním developerem a na jeden konkrétní projekt. To považuji za strategickou chybu, ze které by měli vyvodit politickou zodpovědnost. Lidem, kterým slibovali halu na Velkomoravské, by měli vysvětlit, co se s tímto slibem stalo.

Na závěr otázka, kterou pokládám všem: Kdo je váš volič? Kdo by měl volit Starosty
Možná bych to raději otočil: kdo náš volič není? (smích)

Klidně to otočte.
Myslím, že nás budou volit lidé, kteří smýšlejí demokraticky a sledují i to, co se děje mimo Olomouc. Rodiny s dětmi, ženy a doufám také mladí lidé, jejichž hlas tu podle mě dosud nebyl dost slyšet. Záleží mi na větším zastoupení žen v politice; vychází to z mých zkušeností ze zastupitelstva i z práce.
A pak jsou tu lidé zklamaní tím, jak se Olomouc v posledních letech vyvíjela. Když vidí další podezřelý projekt nebo kauzu, chtějí vědět, že se dá rozhodovat férově a otevřeně. Myslím, že právě oni od nás čekají důvěryhodnější politiku a lépe fungující město.