Přestože žil a tvořil ve Šternberku, patřil Libor Vojkůvka k Olomouci. Tady pořádal své legendární výstavy v galerii přítele Jiřího Skácelíka, tady se často zjevoval a pokaždé jakoby se kolem něj vznášela aura. Byl silnou osobností, a co si myslel, to okamžitě říkal. Věčné dítě, chtělo by se říct. A právě taková byla jeho tvorba: naivní, plná barev a inspirací z celého světa, který projel křížem krážem. Vojkůvkovy obrazy byly jedinečné jako on sám, právem svého autora proslavily. Žil bouřlivě a po svém. Jaromír Nohavica v roce 1992 zasadil postavu malíře Vojkůvky do své písně Sudvěj. I po letech je silnější než tucet medailonů:

V podloubí šternberského hradu u stěny je lavice
sedám si na ni a malíř přináší mi kávu
a v druhé ruce nový obraz jménem Svatá trojice
Bůh na něm snídá borůvky a zrzavou má hlavu

Není ta káva příliš silná? ptá se jeho paní
Ach kdyby manžel nebyl blázen tak jsme dávno bohatí
a malíř Libor směje se a nade mnou se sklání
Co jednou namaluješ to se neztratí
co namaluješ to se neztratí

Libor Vojkůvka zemřel o půlnoci. Bojoval se zákeřnou nemocí a nemohl vyhrát. Ale co namaloval, to se neztratí. Zůstane tu a kolem každého obrazu, každého plakátu, každé ilustrace se bude stále vznášet jeho aura.