Málokdy se občanu naskytne taková možnost sledovat na vlastní oči a takřka na vlastní kůži vývoj tuzemského legislativního produktu. Jsou lidé, kteří tomu říkají zmetek, ale nebuďme oškliví a zůstaňme u produktu.

Olomoucké přechody pro chodce. Olomoučané teď v posledních dvou měsících v přímém přenosu vidí, co se může dít, když je u legislativní iniciativy, třebas dobře míněné, nějaký zádrhel. Všichni postupují dle nejlepšího vědomí a svědomí, a přesto každý tvrdí, že ten druhý má či měl postupovat jinak. Několik let upozorňuje dopravní policie (nejen v Olomouci, v celé zemi, samozřejmě) obecní představitele, aby přechody pro chodce, které vznikaly po desítky let, uvedli do souladu s normou. Města a obce to sem tam dělají, ale že by kvůli nějaké normě nastalo hromadné překopávání a přestavování silnic, to zas ne. Spíš se, logicky, bere nová norma jako závazná při vytváření nových přechodů nebo při opravách těch starých. A najednou je zle. Přechody, co neplní normu, musí pryč! Proč? Protože to říká norma! Neříká! Říká… A tak dále. Výsledky jsme viděli. Přechody zmizí, pak se tak trošku zase objeví. A konec příběhu?
Léta po vydání normy přijde zdůvodnění ministerského přezkumného řízení a v něm konečně logické vysvětlení. Norma se nemá vztahovat na staré přechody, ale na nově budované. Ovšem pozor, ve stylu chytré horákyně přidá ministerský úředník doušku, že postupně se i ty staré přechody mají uvést do souladu s normou. Postupně. Není řečeno do kdy.
Říká se tomu metodický pokyn. Tedy návod, jak se ta která legislativní novinka má uvádět v praxi. A to je to, co nám v tomhle příběhu od počátku citelně chybí. Jen tak se může stát, že různé stupně veřejné správy konají zcela odlišně, a přitom mají všichni za to, že postupují správně. Ten zdravý rozum, na nějž teď apeluje ministr dopravy Dan Ťok, tam měl být od začátku. Občané by pak nemuseli sledovat tragikomická představení s mazáním a obnovováním olomouckých zeber.