Podzimní festival duchovní hudby v Olomouci letos láká na výjimečné spojení duchovních skladeb a moderního tance. Jednou z hlavních osobností letošního programu je uznávaná tanečnice, choreografka a pedagožka Klára Jelínková. Bývalá dlouholetá demisólistka Národního divadla slaví v současnosti velký kariérní triumf na svobodné umělecké dráze – za ztvárnění role Blanche DuBois v inscenaci Tramvaj do stanice Touha v podání souboru DEKKADANCERS totiž získala prestižní Cenu Thálie. Na festivalu se představí už ve středu 23. září v Katedrále svatého Václava, kde se ujala tance i choreografie pro studentky Taneční konzervatoře hlavního města Prahy. V rozhovoru nám prozradila, jak se hluboká duchovní hudba přenáší do lidského pohybu a jak moc ji ovlivňuje monumentální atmosféra chrámu.

Na Podzimní festival duchovní hudby se vracíte po roce, kde jste loni s úspěchem uvedla náročné Hindemithovo dílo Život Mariin. Letos je vaše role specifická – kromě samotného tance máte na starosti i choreografii pro studentky Taneční konzervatoře hlavního města Prahy. Jak se vám s mladou generací tanečnic spolupracuje?
Se studentkami Taneční konzervatoře hlavního města Prahy se mi spolupracuje velmi dobře. Oceňuji jejich otevřenost, zvídavost a ochotu objevovat nové techniky, styly i další pohybové možnosti. Právě tato otevřenost vytváří prostor pro vzájemnou inspiraci a kreativní spolupráci.

Vystupujete v programu, kde zní hluboká barokní díla jako Pergolesiho Stabat Mater . Jak těžké je vyjádřit takto silné, duchovní a niterné skladby skrze pohyb a lidské tělo?
Tato nádherná hudba je sama o sobě natolik hluboká a niterná, že mě přirozeně vede k pohybu. Snažím se jí naslouchat nejen ušima, ale celým tělem a vnitřní energií a nechat ji skrze svůj pohyb promlouvat k divákům. Důležité je pro mě napojit se na její emoci a respektovat její hloubku, aniž bych ji chtěla příliš vysvětlovat. Do jaké míry se mi podaří tuto emoci a sdělení předat, už nechávám na vás.

Koncert se koná v monumentálním prostoru Katedrály svatého Václava. Jak moc vás jako tanečnici a choreografku ovlivňuje specifická atmosféra chrámu, jeho akustika nebo třeba chlad?
Monumentálnost kostela a jeho chlad mě přirozeně ztišují. Vnímám v něm pokoru, ticho a určitý respekt k prostoru. Zároveň však právě z tohoto ztišení postupně vyrůstá silná vnitřní energie. Jako by mě prostor nejprve zpomalil a donutil naslouchat, aby se pak energie mohla uvolnit a naplno prostoupit pohybem.

Jak chápete propojenost duchovní hudby, chrámového prostoru a pohybového výrazu?
Propojení duchovní hudby, chrámového prostoru a pohybového výrazu vnímám jako velmi silné, ale zároveň hluboce niterní pouto. Hudba i prostor ve mně vyvolávají respekt, ztišení a pokoru, zároveň však probouzejí silnou vnitřní energii. Pohyb se pro mě stává prostředníkem mezi tímto tichem a energií – způsobem, jak to, co ve mně hudba a prostor vyvolávají, nechat promlouvat skrze tělo.

Co byste chtěla návštěvníkům sdělit?
Chtěla bych diváky pozvat, aby se na chvíli nechali unášet tím, co se v prostoru právě odehrává – hudbou, tancem, světlem i samotnou atmosférou chrámu. Aby si dovolili tento okamžik skutečně prožít a nechat na sebe vše působit plnými doušky. Možná na chvíli zapomenout na čas, na každodenní starosti a povinnosti a jednoduše být přítomní v tomto jedinečném okamžiku.