Člověk přichází do chrámu proto, aby našel duchovno a porozumění, kterého se mu v dnešní uspěchané době už běžně nedostává. Často tady ale najde nejen útěchu a klid, ale při některých příležitostech i povznesení a radost. To platí i v případě konání koncertů v prostředí kostelů a chrámů, kde klasická a duchovní hudba vyzní nejlépe nejen akusticky, ale do tohoto prostředí ladí dokonale i atmosférou a tím, co z ní má vyzařovat. Závěrečný koncert Podzimního festivalu duchovní hudby, který proběhl 14. října, se nesl ve znamení všech těchto znaků a díla provedená v chrámu P. M. Sněžné dostaly opět nový rozměr nabízející posluchačům nejen velký hudební zážitek.

Během večera zazněla dvě díla. Jako první úvodní krátké Vocalise ruského skladatele Sergeje Rachmaninova se schopně ujala nejen brněnská filharmonie, ale také sopranistka Kateřina Kalvachová. Hlavním bodem koncertu bylo dílo italského autora Pietra Mascagniho – Messa di Gloria pro tenor, bas, sbor a orchestr. Ačkoliv se tato mše se sedmnácti dílčími částmi může zdát jako dílo nadprůměrně dlouhé, právě hudební prvky, které kombinují nejen duchovní hudbu s operní tvorbou, ale také vlivy různých skladatelských stylů, jsou něčím, co posluchače nadchne a zaujme.

Rachmaninovo Vocalise mohlo posluchače naladit svým lyrickým začátkem, postupně nabíhajícím do dramatična. Jemná akustika a stejně nenucený hlas Kateřiny Kalvachové doplňoval čistou instrumentální zdatnost orchestru. Celým dílem prostupoval lehce minimalistický motiv v pozadí skladby a občasné repetice některých hudebních prvků a frází.

Messa di Gloria začalo postupným vrstvením sborových vokálů a vzájemným doplňováním se obou sólistů – tenoristou Tomášem Černým a barytonistou Jiřím Brücklerem. Pěvecké party obou těchto umělců schopně doprovázely orchestr i sbor, jejich hlasy byly příjemně tlumené, a tudíž i přes sólovou úlohu nerazily, naopak se mohlo obecenstvo těšit z jejich poslechu. Zatímco sólové partie skladby obsahovaly jakési sdělení, sborové úseky značily pompéznost a oslavu celé mše. Velkoleposti díla přidaly ve vhodných chvílích vpády perkusí, jeho pestré barvitosti zase formy smyčcového pizzicata kombinovaného s tóny harfy.

Mascagniho dílo oplývalo kromě střídavých hudebních poloh také častými zvraty nálady a působením na posluchače, a to často i v rámci jedné dílčí části, toho si posluchač mohl povšimnout například v úseku Gloria: Qui tollis. Messa di Gloria rozhodně není dílem, které bylo napsáno pouze pro účel liturgický, ale s přesahem pro výrazný estetický poslechový zážitek. Prvky klasicismu a barokní ozdoby, party pro 1. housle nebo výrazné vpády sboru od pianissima po fortissimo i přes značnou grandióznost splnily tento svůj účel. Na posluchače živého pojetí díla tedy mohl tento hudební zážitek působit téměř jako katarze, zážitek duchovní i hudební, což bylo vlastně záměrem autora.

Závěr olomouckého Podzimního festivalu duchovní hudby se tedy nesl v duchu myšlenky, že hudba má moc oslovovat posluchače nejen svými tóny a melodiemi, ale i poselstvím, které nám může skrze ni autor předat i na mnoho generací dopředu. Hudba je univerzálním jazykem, který si na nic nehraje, ale naopak působí vždy tak, jak přesně má. Když se to navíc podaří tak jako Filharmonii Brno pod taktovkou Jaromíra M. Krygela ve spolupráci s výše zmíněnými sólisty a sborem, člověk se opět jednou utvrdí v tom, že i v dnešní uspěchané době jsou ještě občas věci a lidé na svém místě, což o těchto hudebnících rozhodně platí.