V pátek 21. září otevřelo Moravské divadlo sezónu 2007-2008 fraškou Georgese Feydeaua Dámský krejčí. Hra vznikla v osmdesátých letech 19. století a  měla pobavit (což se jí podařilo) publikum unavené tempem industrializačního boomu.

Gerges Feydeau sáhl po vděčném tématu – střetávání dvou pohlaví. S nepochybnou znalostí lidských povah a psychologických nuancí vytvořil tři nesladěné páry, přidal dva outsidery a rozehrál příběhy, v nichž každý něco předstírá, každý něco skrývá a každý z toho chce v jasně patových vyjít jako potencionální vítěz.

Režisér Roman Groszmann údajně v duchu dobové koncepce obsadil všechny role umě převlečenými muži. Tím pochopitelně pro diváky vděčně zvýraznil fraškovitost inscenace. Hrát ženskou postavu nelze bez důkladných poznatků o ženské duši a z ní vyvěrajících způsobech chování, jednání, reakcích, mluvě. Josef Bartoň, Miroslav Hruška, Jiří Nebefűhr i Václav Bahník nejen prokázali, že ví své, a že toho není málo, ale že to dokážou s láskou k ženství vtipně demonstrovat. Naproti tomu muži, jimž bylo dovoleno se mužně projevovat, vytvořili postavy zcela neuniformní a svébytné, i když na ženách vesměs závislé. Co vlastně může být směšnější než „pán“ pod pantoflem?

Koncepce představení byla dobře promyšlena, dobře nastudována, takže se jen čekalo, co na to publikum! Sluplo to jako malinu a bavilo se. Konečně hra jako forma relaxace, ujišťoval jeden druhého, o přestávce si svlažil hrdlo připravenou sklenkou vína, pokud přijel jako proletář městskou dopravou. Pokud přijel jako středně situovaný autem, nepil, ale neláteřil. Těch, kteří by přijeli taxíkem, vypili sklenku a zase taxíkem odjeli, v Olomouci není. A kdyby byli, stali by se z nich do konce sezóny proletáři.

Do druhé půle se šlo s přesvědčením, že to tentokráte pro činohru dobře dopadne. Nemýlili se, i když to dopadlo jinak, než bylo plánováno. Uprostřed druhé půle došlo k výpadku elektrické energie. Všechno zhaslo, soused neviděl souseda, natož herce na jevišti. Začala improvizace. S menšími výhradami nutno konstatovat, že byla profesionální. Objevila se kytara, zpívaly se „národní“ a čekalo se, kdy se „rožne“ - spisovně rozsvítí. Čím naděje byla menší a menší, tím více se muži v ženských kostýmech začali hlásit k svému pohlaví a odstrájeli se. Když toho dosáhli, naskočil elektrický proud, jeviště vystoupilo ze tmy a začalo se na chviličku hrát... Ale nešlo to. Hra nebyla napsána pro osm chlapů. Diváci se smáli, ale jinak. Iluze chyběla. První to pochopil Dušan Urban v roli Moulinota a zahájil na jevišti bitku. To bylo dost logické, co vlastně chlapi dovedou bez ženských? Jen se prát nebo válčit.

Představení bylo ukončeno. Nikoho to příliš nemrzelo, každý byl dostatečně pobaven, bránici měl prokrvenou a vlastně zažil, co ještě nezažil...
Nebyl to propadák. Spíš naopak.
Teď vzniká otázka: nebylo by vhodné vypnout proud při všech reprízách?
Stačilo by jen do divadelního programu dopsat:
Režie: Roman Groszmann + Severomoravská energetika, a. s.