Archeologové z olomoucké pobočky Národního památkového ústavu v těchto dnech dokončili záchranný výzkum v souvislosti s rekonstrukcí schodiště a terasy v průčelí kostela Panny Marie Sněžné. Pod barokním schodištěm přitom odkryli unikátně dochované vrstvy terénu z 9. a 10. století s fragmenty vápenných malt a omítky a především zlomky antické pálené střešní krytiny. To vše naznačuje existenci zděné církevní stavby z velkomoravského období, na kterou byla použita střešní krytina ze starší opuštěné stavby z doby římské.

Kostel Panny Marie Sněžné je součástí bývalého jezuitského areálu s kolejí, školami a konviktem s kaplí Božího Těla. Je situován na rozhraní Denisovy ulice a náměstí Republiky do nejužší části Olomouckého kopce, oddělující Petrské (Předhradí) a Václavské (Dómské) návrší, tedy raně středověký hrad, od podhradního osídlení a pozdějšího královského města. Původně se zde nacházel klášter minoritů s kostelem Panny Marie. Příchod minoritů do Olomouce lze klást před polovinu 13. století, snad již k roku 1237. Olomoucký konvent minoritů patřil k nejvýznamnějším v česko-polské řádové provincii a stal se rodovým pohřebištěm moravské větve rodu Šternberků i řady jiných významných šlechtických rodů. Roku 1569 se do uvolněného kláštera nastěhovali jezuité. Význam kostela Panny Marie vzrostl v roce 1623, kdy zde byly umístěny ostatky sv. Pavlíny, ochránkyně proti moru, která se stala patronkou města Olomouce. V letech 1712 až 1719 byl na základech starého kostela vystavěn stavitelem L. Glöckelem nový barokní chrám.

Záchranný archeologický výzkum realizovaný v červenci a srpnu letošního roku odkryl pozůstatky zděných konstrukcí původního minoritského kostela, a to severní obvodovou zeď a opěrný systém budovy. Zásadní objevy byly učiněny pod schodiště před chrámovým průčelím a terasou s balustrádou. Pod schody se ukrýval původní neporušený terén.
"Jeho unikátnost spočívá v tom, že okolní prostor Denisovy ulice i náměstí Republiky byl v minulosti snížen o více než dva metry a zničena tak byla většina dokladů o pravěkém a středověkém osídlení v tomto prostoru," uvedl archeolog Pavel Šlézar z olomoucké pobočky Národního památkového ústavu. "Nejnovější výzkum zjistil, že na skalním podloží uměle přitesaném do roviny leželo souvrství kulturních vrstev odpadního charakteru z 9. a 10. století. Vrstvy obsahovaly zlomky keramických nádob, zvířecí kosti i zlomky hliněných omazávek stěn obydlí. Zajímavým dokladem dálkových kontaktů je fragment surového baltského jantaru. Kulturní vrstvy přiléhaly až do těsné blízkosti příkopu zasekaného do skály, objeveného v prostoru západní terasy s balustrádou. Jedná se o pozůstatek opevnění olomouckého Předhradí, jehož počátky spadají do velkomoravského období, a který sloužil až do 14. století, kdy byl zasypán a nahrazen novou kamennou hradbou s Novou bránou. Další pozůstatek původního opevnění raně středověkého hradu byl odkrytý pod východní terasou, tvořilo jej kamenné vrstvené základové zdivo románské hradby," řekl Šlézar.

Tyto objevy podle jeho slov přinesly světlo do mnohaleté diskuze o podobě Olomouckého hradu, který v raném středověku zaujímal prostor Petrského a Václavského návrší, a který je poprvé zmiňován kronikářem Kosmou k roku 1055. "Pozůstatky žlabu pro nejspíše jednoduché dřevěné opevnění z 9. až 10. století odkryté v blízkosti příkopu spolu s odpadními vrstvami v těsné blízkosti příkopu naznačují, že nejstarší opevnění Předhradí tvořila jednoduchá forma dřevěného opevnění doprovázená na přístupnější severní a východní straně příkopem. Již od velkomoravské epochy byl hrad tvořen opevněnou akropolí na Václavském návrší. V 10. století byla akropole opevněna pět metrů širokou dřevohliněnou hradbou s roštovou konstrukcí zpevněnou z čelní i zadní strany kamennou plentou. Složitější a pevnější dřevohliněné opevnění Předhradí lze klást nejdříve do pokročilejšího 10. století, do doby připojení Olomouce k přemyslovským Čechám za Boleslava I. nebo Boleslava II., kdy se v olomouckém podhradí významně rozvíjí řemeslo, obchod a trh, případně po připojení Moravy kolem roku 1020, kdy si pozdější kníže Břetislav I. jako správce Moravy zvolil Olomouc jako svoji rezidenci a razil zde také první moravské denáry," popsal Pavel Šlézar.

Mimořádně cenným nálezem je podle něj několik desítek fragmentů malt, zlomek omítky a především zlomky antické střešní krytiny. "Spolu s dříve učiněnými nálezy, jako jsou fragmenty římských cihel z Neředína a zlomky takzvané židovské malty s příměsí drcených cihel z první poloviny 10. století na Tereziánské zbrojnici, lze konstatovat, že se v Olomouci či okolí pravděpodobně nacházela zděná římská stavba. Střešní krytina byla ve velkomoravském období opětovně využita pro pokrytí střechy zděného kostela nacházejícího se na Předhradí. Obdobným způsobem bylo řešeno pokrytí střech u velkomoravských kostelů staroměstsko-uherskohradišťské aglomerace, zejména kostela s křížovou dispozicí v Uherském Hradišti-Sadech, což byl pravděpodobně arcibiskupský kostel a možné místo posledního odpočinku arcibiskupa Metoděje a krále Svatopluka," konstatoval archeolog.
Písemné prameny z 13. století zmiňují na Předhradí dva kostely s farními právy: kostel sv. Petra, u kterého bylo roku 1063 znovuobnoveno moravské biskupství, a kostel Panny Marie. Patronátní právo kostela Panny Marie daroval roku 1253 Přemysl Otakar II. špitálu sv. Ducha na Předhradí. "Fakt, že se panovník již vzdal patronátního práva, naznačuje, že význam tohoto kostela byl spíše ve starším období. Spolu s tradicí tohoto zasvěcení na Předhradí v prostoru kolem náměstí Republiky a s nálezy druhotně použitých románských architektonických článků ve zdivu kostela Panny Marie Sněžné lze celkem reálně uvažovat o existenci raně středověkého farního kostela Panny Marie. Počátky tohoto chrámu by zřejmě mohly souviset s nově objevenými doklady zděné církevní architektury sahajícími do období Velké Moravy, snad až do časů cyrilometodějské misie, kdy obzvláště u arcibiskupa Metoděje známe doklady značné úcty k Bohorodičce - Panně Marii," uzavřel Pavel Šlézar.