Mattoni 1/2Maraton Olomouc v pátém ročníku opět doběhl celou Hanou. Výborný závod se skvělými časy bavil běžce i diváky. Nová trať, na jejíž stavbě se podílela i domácí běžkyně ze Svatého Kopečka Petra Kamínková, přinesla i díky výborným běžcům Ronohovi, Kipsangovi a Kiplagatové překonání rekordů závodu. "Mě hlavně překvapili lidi. Obrovské davy od univerzity na třídě 17. listopadu až do cíle, to mě hrozně příjemně překvapilo. I třeba v Černovíře byly chodníky obsypány diváky, to bylo prostě úžasné," říká Petra Kamínková.

Petro, jak byste zhodnotila 5. ročník závodu? Jak jste spokojená se svým výsledkem a časem?
Jsem velmi spokojená. Zaběhla jsem čas v rámci svých možností. závod byl úžasný, stejně jako diváci na trati. Už se asi neumím tolik vyšťavit, což bylo poznat, když mě Ivana předbíhala.

A jak se vám líbila trať, kterou jste pomáhala vytyčit?
Já bych to ráda upřesnila. Tu trasu vybrali kluci z organizačního týmu, oni jsou velmi šikovní. Já jsem ji měla pouze zhodnotit. Mě se velmi líbila, něco jsem tam vytkla, ale to, že jsou z Prahy a trefili to dobře, ukazuje, že tomu rozumí. Já jsem jen navrhla, aby to šlo na druhou stranu. Myslím, že díky půlmaratonu mě zná nyní celá Olomouc, protože dříve jsem určitě neměla takovou popularitu, je to hodně citovej závod pro mě.

A jací byli teda diváci?
Vynikající. Já jsem se obávala, aby jich nebylo méně. Přece jen na Velkomoravské chodily davy ze sídlišť, ale překvapilo mě, že i na nové trati bylo spoustu fanoušků a řekla bych, že jich bylo zase více než vloni. Když jsme běželi po těch kostkách, tak tam byly davy a byl to prostě nádherný pocit. Nádherný závod a já jsem velmi spokojená se svým výkonem i časem. V běhu jsme zase cítila jiskru. Souboj s českými kolegyněmi byl velmi hezký.

Měla jste v závodu nějaký krizový moment?
Ne, jen ke konci jsem trošku měla menší žaludeční potíže, vždy jsem zrychlila a musel zpomalit, ale jinak to bylo fajn. Je pravda, že ty kostky ve druhém kole, když jsem chtěla zafinišovat, tak to na nich moc nejde. Je to prostě náročnější. Ale je to jen tři kilometry z celého závodu. Mě hlavně překvapili lidi. Obrovské davy od univerzity na tř. 17. listopadu až do cíle, to mě hrozně příjemně překvapilo. I třeba v Černovíře byly chodníky obsypány diváky, to bylo prostě úžasné. Jen vlastně ten kiláček od Pelikána v Hejčíně, co se běželo v poli, tak tam moc lidí nebylo, ale jinak to bylo super.

Kde jste měla rodinu a kamarády postaveny? I když vám dnes zase fandila celá Olomouc...
(Smích...) Oni byli pod Hanáckým kopcem, pak vyběhli nahoru k muzeu a zase spěchali na kruháč a perfektně mě povzbuzovali i s transparentem, oni jsou blázni (smích).

Neříkala jste si někdy, jestli není škoda, že tyto závody nezačaly dříve? I když budete jistě závodit ještě dlouho...
Myslím, že kdyby to začalo před deseti lety, tak bych mohla třeba vloni či předloni soupeřit s tím čelem, běhala jsem hodinu dvanáct nebo třináct, takže na předchozích ročnících jsem mohla bojovat o stupně nejvyšší. Letos samozřejmě byla Edna ještě o stupínek dál.

Myslíte, že takovéto závody pomůžou s kariérou začínajícím vytrvalcům?
Mě překvapilo to, že jsem pro některé běžce vzorem, což mě hrozně hřeje u srdce a je to příjemné. Ale je to hodně psychicky náročný sport. Je to hodně dlouhá práce, než se dostaví nějaké výsledky. Musí tam být trpělivost, psychika a zdraví, to musí vydržet a musí to být postupná práce. Nelze čekat, že bude člověk za rok běhat se špičkou.