Když jsem v roce 2007 nastoupil do redakce Olomouc.cz, první úkol, který jsem dostal, bylo vysázení článku jakéhosi pana Koláře. Netuším už, co bylo obsahem, nejspíš to byla zpráva z nějaké vernisáže. Docela záhy jsem se s tímhle vysokým, lehounce dopředu nahrbeným pánem, který vypadal, že neustále někam pospíchal, seznámil. Chrlil jednu myšlenku za druhou, byl doslova k nezastavení, často a rád se smál tím hlubokým smíchem, při kterém se, obrazně řečeno, třesou okenní tabulky. Do třetího patra k nám, tehdy čtyřiasedmdesátiletý, vybíhal s lehkostí mladíka a na rozdíl od mnohých z nás si, pokud si dobře vzpomínám, nikdy na ty příšerné schody nepostěžoval. Dostal jsem ho jako externího spolupracovníka “na starost”. I když se náš portál po čase vydal trochu jiným směrem a naše cesty se pracovně rozešly, potkávali jsme se nadále na četných tiskových konferencích, vernisážích, koncertech… To lehounké nahrbení postavy se s přibývajícími léty prohlubovalo, ale i když zpomalil, stejně pořád někam spěchal. Chrlil jedno literární dílo za druhým: tu antologie autorů, na něž by se jinak pozapomnělo, tu sbírka glos či humorných básní. Mimochodem, vědecká knihovna má ve svém katalogu 79 knižních titulů, jichž byl autorem či se na nich jinak, zejména editorsky, podílel. Poslední dobou jsem ho už nevídal tak často, přesto mě dnešní zpráva o jeho úmrtí zasáhla. Bohumír Kolář zemřel 2. ledna, rodina se s ním v úzkém kruhu rozloučila 6. ledna a teprve dnes o Kolářově skonu informovala veřejnost.
Budu si ho vždycky pamatovat jako toho spěchajího pána, co se tak rád a tak hlasitě směje. Rodině za celou redakci vyjadřuji hlubokou soustrast. A jeho památce budiž čest.