Ondřej Michálek, Oldřich Šembera a Jiří Žlebek. Tři jména nerozlučně spjatá s olomouckou neoficiální výtvarnou kulturou sedmdesátých a osmdesátých let. Na kontě mají několik společných výstav, po revoluci se však jejich cesty rozdělily. Jejich dílo teď opět společně připomíná nová výstava v Muzeu umění. Ve třech sálech jsou k vidění obrazy, objekty i sochy nejen z dob, kdy mladé umělce bavilo provokovat zkostnatělý režim, ale i díla docela nedávná.

Žlebek, Michálek, Šembera, ročníky 1946, 1947 a 1948. Trojice umělců, bez kterých si lze těžko představit olomouckou výtvarnou scénu sedmdesátých a osmdesátých let. Žlebkovy parodické sochy úředníků, řečníků a obtloustlých soudruhů, Michálkovy znepokojující grafiky či Šemberovy geometrické krajiny jsou nyní po letech k vidění opět společně.

"Výstava OL-03-12 navazuje volně na první svobodnou přehlídku třinácti olomouckých autorů, kterou pár měsíců před listopadem 1989 hostil prostějovský zámek," přiblížil kurátor Ivo Binder. Přestože muzeum nyní poskytlo umělcům tři sály, bylo nutné z obsáhlého díla hodně vybírat.

V prvním sále se představuje Ondřej Michálek. Grafik, kreslíř, autor objektů, grafický designér a vysokoškolský pedagog pracuje ve svých grafických cyklech s technikou linorytu „Tuto nejdemokratičtější grafickou techniku ale využívá zcela osobitým způsobem – k tisku z hloubky. Vedle tradičního rytí aplikuje recyklovaný materiál, používá půltónovou kresbu a pracuje i s textem. Obrazovou složku díla navíc vybavil složitými filozofickými obsahy a příběhy,“ řekl o Michálkově grafické tvorbě Ivo Binder. Michálek podle něj vychází z dobově aktuálních tendencí, jako je návrat k figuře a pop-artové poetice pracující s vizuálním materiálem světa reklamy, ale vymyká se jejich diktátu. "Jeho dílo se včlenilo do současné vlny obnoveného zájmu o grafiku a zejména o linoryt. Je však třeba říct, že právě Michálek patří k těm, kteří se o tuto renesanci nejvíce zasloužili," upozornil kurátor.

Druhý a třetí sál patří společně Oldřichu Šemberovi a Jiřímu Žlebkovi. Ten první obsadil svými obrazy a objekty zdi a výklenky, druhý do volného prostoru umístil sochy. Šemberu zajímá příměstská krajina a stopy člověka v ní. „V Šemberově případě však nejde o pouhý vztah umělce a jeho modelu, jak jej známe z tradiční krajinomalby. Pro něj jsou obrazy krajin spíše záznamy jeho osobního prožitku a výpovědí o tom jak krajinu vnímáme,“ zmínil Binder. Od samého počátku hraje podle něj v Šemberových obrazech významnou roli světlo, které se začátkem osmdesátých let stává hlavním tématem některých jeho prací. "Zajímá jej dráha paprsku v krajině, jeho rozklad do barevného spektra, protisvětlo. Tato témata potom rozehrává zkoumáním světelných kvalit šrafury, aplikací skla, nebo přímo v trojrozměrných skleněných objektech,“ doplnil kurátor výstavy.

Jiřího Žlebka proslavily hlavně parodické a nápadité sochy řečníků, úředníků a tlustých papalášů. Pomocí důmyslných mechanismů přitom často mění podobu nebo se dostávají do pohybu, který zdůrazňuje absurdnost zvoleného tématu. "Žlebek je bezesporu vynálezce," konstatoval Binder, podle kterého to byl právě Jiří Žlebek, kdo do českého výtvarného prostoru vnesl řadu nových prvků, zejména pak interaktivnost. "Zásadní je přitom jeho osobitý humor," zdůraznil kurátor.

K výstavě je vydán třídílný katalog, každému z umělců patří jedna část, pořídit se dají jako soubor nebo samostatně. Muzeu umění bude trojici olomouckých umělců hostit do konce září, v plánu je i několik doprovodných akcí.