Závěrečný koncert Podzimního festivalu duchovní hudby Olomouc, který se uskutečnil 17. října v chrámu Panny Marie Sněžné, patřil jednomu z nejmonumentálnějších děl světové hudební literatury – Requiem Giuseppe Verdiho. Ten ve svém díle dokázal obsáhnout širokou škálu lidských emocí, od úzkosti a strachu před posledním soudem přes pokornou prosbu o smilování až po naději a smíření. Právě střídání dramatických výbuchů s niternými okamžiky ztišení činí z tohoto díla jednu z nejpůsobivějších hudebních výpovědí o pomíjivosti lidského života.

Dirigent Leoš Svárovský přistoupil k nastudování Verdiho partitury s důrazem na její dramatický potenciál a výrazovou šíři. Výsledkem bylo soustředěné provedení, které dokázalo vystihnout základní charakter skladby. Verdiho Requiem vyžaduje od dirigenta mimořádný cit pro proporce, neboť hranice mezi duchovní naléhavostí a přemírou operního patosu je zde velmi tenká. Svárovského interpretace zdůraznila především expresivitu a monumentalitu vypjatých pasáží, zároveň však dokázala dát prostor i klidnějším, niternějším místům partitury, v nichž se naplno projevuje duchovní hloubka Verdiho díla.

Moravská filharmonie Olomouc se zhostila náročného úkolu na velmi dobré úrovni. Verdiho partitura klade na orchestr vysoké nároky, a to nejen z hlediska technické náročnosti, ale také v oblasti dynamického odstínění, souhry a schopnosti pružně reagovat na proměny hudebního výrazu. Orchestr dokázal vytvořit potřebný zvukový základ pro působivé sborové i sólové pasáže a přesvědčivě podpořit dramatické vrcholy skladby. V některých okamžicích však působil zvukový celek poněkud hutněji, s menším důrazem na průzračnost textury a jednotlivé nástrojové hlasy. Přes tyto dílčí výhrady podali olomoučtí symfonikové výkon, který v konfrontaci se složitostí Verdiho sazby plně obstál. 

Významnou úlohu sehrál Český filharmonický sbor Brno. Sborové pasáže patří k nejnáročnějším a zároveň nejpůsobivějším místům celého Requiem. Verdi od sboru vyžaduje nejen značnou hlasovou sílu, ale také mimořádnou výrazovou pružnost a přesnou artikulaci. Brněnský sbor přistoupil k tomuto úkolu s odpovědností a výrazovým nasazením. Jeho zvuk měl potřebnou mohutnost a text zůstával dobře srozumitelný, což je u díla, v němž má liturgické slovo zásadní význam, obzvláště důležité. 

Sopranistka Maida Hundeling, altistka Jana Sýkorová, tenorista Daniel Matoušek a basista Martin Gurbaľ představili čtyři odlišné hlasové osobnosti, jejichž úkolem bylo nejen zvládnout mimořádně náročné sólové party, ale také vytvořit vzájemně vyvážený celek. Jednotlivé hlasy se zde střídají v dramaticky exponovaných výstupech a zároveň se propojují v komorněji pojatých ansámblech, v nichž se naplno prověřuje jejich vzájemná souhra.

Maida Hundeling se v sopránovém partu s lehkostí vyrovnala s náročnými výškovými polohami i s požadavkem na výrazovou proměnlivost. Altistka Jana Sýkorová disponuje tmavší hlasovou barvou a výrazovou polohou, která vhodně doplňovala sopránovou linii. Její part je důležitý nejen v samostatných výstupech, ale i ve vzájemném propojení hlasů, kde pomáhá vytvářet potřebnou zvukovou rovnováhu. Daniel Matoušek ukázal vedle odpovídající techniky i schopnost udržet potřebnou průraznost tenorového partu v mimořádně exponovaných místech. Basový part Verdiho Requiem není pouhou oporou ostatních hlasů, v mnoha okamžicích se stává samostatným nositelem dramatického výrazu a duchovní závažnosti. Hlas slovenského basisty Martina Gurbaľa byl velmi přesvědčivý a nepostrádal potřebnou plnost a nosnost. Sólové kvarteto jako celek přispělo k působivosti provedení především svým podílem na velkorysém dramatickém pojetí díla. 

Závěrečný koncert nabídl posluchačům setkání s kompozicí, jejíž emocionální síla se ani po více než sto padesáti letech nevytrácí. O tom ostatně svědčil i bouřlivý potlesk, kterým obecenstvo odměnilo účinkující na závěr úspěšného festivalu.