V pondělí 26. května byla v Galerii Skácelík v Denisově ulici otevřena výstava výtvarníka a malíře Jana Svobody z Vysočiny, konkrétně z okresu Žďár nad Sázavou a ještě konkrétněji z malé obce Radňovice. Patří do okruhu kreativních tvůrců, jimž byl dán osudem do kolébky talent, ale jeho uplatnění spadlo shůry v dospělosti.

Pochází ze statku, na němž i žije a v němž si „hraje“ , většinou s barvami. Jako syn z kulacké rodiny se mohl vydat na cestu za obživou do sfér ryze technických. Vystudoval na Vysokém učení technickém v Brně „stavařinu“ a tam také rozum bral, aniž jej to o talent připravilo. Patří k umělcům v rodinném zázemí usedlém, o čemž svědčí jeho tři děti. Vysočinu miluje, přesto se nestal krajinářem, Břízku na jeho obrazech žádný divák, ani teoretik nenajde.
Malovat pro sebe začal hned, jak udržel štětec, pro lidi později, vlastně až vystudoval. Vystavovat se rozhodl v osmdesátých letech, i když mu to bylo povoleno jen ve sféře tehdy „povolené“ tvořivosti. Profesionálně maluje od listopadu 1989, zpočátku se v tvorbě jen drápkem zaťal, dnes jej hobby i uživí.

Svobodova tvorba je blízká naivistům, koresponduje s dětskou představivostí a odvíjí se od konkrétního objektu, jemuž autor vdechne jakési kouzlo nechtěného, které sublimuje z každého Svobodova obrazu, ať už je na něm cokoli. Jan Svoboda se věnuje jen oleji; v něm objevil výtvarnou stálost, která mu umožňuje díla dotvářet, vylaďovat ve směru k zjednodušování, což je v podstatě v jeho pojetí forma zušlechťování.

Vystavuje v okruhu, na jehož obvod dojede autem během dvou hodin, z Vysočiny míří spíše na Moravu. Do Olomouce mu jízda trvala při dodržování povolené rychlosti půldruhé hodiny. V této vzdálenosti údajně nachází nejvěrnější stoupence a ctitele své kreativity.