Drama, boj, nervy napnuté k prasknutí. To je společná charakteristika dvou nejvýznamnějších událostí, které v těchto dnech hýbou světem. O všem to je tak to jediné, co je spojuje. Jejich realita je však krutě odlišná. Každá se odehrává na zcela opačném rameni nůžek a jejich ostří se dnem za dnem rozevírá víc a víc. Olympiádu sleduje snad každý. Alespoň koutkem oka či špičkou ucha jste jistě zaznamenali, že Martina Sáblíková včera vybojovala zlato, naopak hokejisté ve čtvrtfinálovém boji s  Američany padli. Miliony párů lidských očí upírají svou pozornost k ruskému městu Soči a zatím v nedalekém Kyjevě umírají v ulicích desítky lidí.

Na obou místech se bojuje. S vypětím všech sil. Jen zásadní rozdíl je v tom, jaký osud vás čeká, pokud prohrajete. V Soči se bojuje o zlato, pompu, obdiv a lesk sportovní síně slávy, na Ukrajině o moc, práva, budoucnost. Nazývat to lze různě. My z bezpečné vzdálenosti jen stěží dokážeme objektivně posoudit, oč opravdu běží. To, že situace je skutečně dramatická, ale vidí celý svět. V ulicích hlavního města Ukrajiny se dnes opět sčítali mrtví. O několik stovek kilometrů jihovýchodně naopak sčítají medaile.
Je vůbec možné, že ve dvou nepříliš vzdálených městech sousedních zemí se odehrávají tolik diametrálně odlišné události? V jedné jako o život bojují o nehynoucí sportovní slávu, ve druhé skutečně bojují o život. Kontrast už nemůže být víc křiklavější.
Jeden svět se topí v miliardách dolarů, které putovaly na luxusní pozlátko pro nejprestižnější a nejsledovanější událost sportovně společenského světa. Škoda, že samotný sport už dávno není tím nejdůležitějším, oč při oněch snad ze zvyku nazývaných "hrách“ běží. Druhý svět se právě koupe v krvi.

Obojí se tváří tak, jak chce být prezentováno mediálním světem a vnímáno veřejností, tuším však, že za onou maskou, zjevnou na první pohled, se ukrývá rovina druhá. Vážně je sport a duch her na prvním místě? Sportovní duch se vytratil už kdysi dávno v kolotoči sponzorů, jejich peněz a hlubších, kdovíjakých, zájmů. Na druhé, ukrajinské straně, tyranská vláda porušující lidská práva versus oběti z řad obyčejných lidí a policistů umírajících na ulici. Skutečně je to tak jednoduché? Nevím, ale pochybuji. Píše se o revolucionářích, kteří bojují proti současným poměrům v zemi a protiprávnímu jednání ze strany politiků, ale také o radikálech, kteří se vyžívají v násilných akcích a naopak veškeré vyjednávání opozice s vedením země jen komplikují. Českému občanovi by to skoro mohlo připomenout stěžejní mezníky v naší historii, i proto je to pro nás citlivé téma a mnohé nenechává chladné. I naše země bojovala nejednou za osvobození. Když se ale do bojů a vyjednávání dvou stran vmísí ještě třetí, které se ze všeho nejméně právě hodí rozumná domluva, nemůže to skončit jinak než krveprolitím.
Fakt, že se ve světě aktuálně souběžně odehrávají dvě tolik závažné události, vnímám vskutku jako vrcholný paradox. Větší kontrast v médii sledovaném dění snad již ani stvořit nelze. Skutečnost versus hra, luxus versus brutalita a násilí, sláva proti smrti. Zbytečně promrhané miliardy dolarů v kontrastu proti osobním tragédiím lidí, kteří sčítají mrtvé a netuší, co jim přinese budoucnost...
Obě zásadní události se propojují v jednom v okamžiku, kdy svět obletěla zpráva, že možná až polovina ukrajinských sportovců kvůli situaci panující ve vlasti opouští olympiádu. Tak ani olympiáda nezůstala bez poskvrny. A to je, myslím, jedině dobře.
Nebudu právě těžce zkoušených Ukrajincům přát, aby v jejich zemi zvítězil zdravý rozum, toho má každý ažaž, jen zdravý občas příliš není. Raději jim přeji, aby zvítězil zdravý lidský cit, ten snad jedině zastaví šílené radikály a přiměje politiky, aby se domluvili na smírném řešení a zavedli v zemi svobodu a tolik potřebný řád respektující lidská práva.