Koncert Ensemble Inégal pod vedením Adama Viktory, který se uskutečnil 30. září v olomoucké katedrále sv. Václava, spojil dvě výrazné osobnosti středoevropské hudby 17. století – Samuela Capricorna a Adama Václava Michnu z Otradovic, od jehož úmrtí letos uplynulo 350 let.

Dramaturgie večera přitom nebyla založena pouze na příslušnosti obou autorů k jedné epoše. Postavila vedle sebe dvě svébytné podoby barokní hudební řeči a zároveň dva skladatele, jejichž život a tvorba různým způsobem vyrůstaly z českého prostředí. Ve své druhé polovině navíc program získal mimořádně silnou vazbu k samotnému místu koncertu: zazněla Michnova Missa sancti Wenceslai, skladba, jejíž vznik lze spojovat s Moravou a podle jedné z hypotéz dokonce přímo s olomouckým dómem. Oproti předchozím dvěma festivalovým koncertům se dnešní přesunul do oltářního prostoru, což bezesporu prospělo nejen akustice, ale dle reakcí návštěvníků také zajistilo mimořádný vizuální zážitek.

První část programu patřila Samuelu Capricornovi. Zazněly Domine, ad adjuvandum me festina, Dixit Dominus a Magnificat ze sbírky Opus musicum, Sonata 3 z Continuation der neuen wohl angestimmten Taffel-Lustmusic a O felix jucunditas z Theatrum musicum. Program tak Capricorna nepředstavil jednostranně jako autora duchovní vokální hudby, ale umožnil nahlédnout také do jeho instrumentální tvorby a výrazně koncertantní stránky jeho kompozičního stylu.

Capricornus patří k pozoruhodným případům skladatele českého původu, který skutečného věhlasu dosáhl za hranicemi země. Jeho rozsáhlé dílo čítalo přes čtyři sta opusů a těšilo se značnému respektu současníků. Jeho životní dráha vedla z českého prostředí přes Prešpurk až do Stuttgartu. V Prešpurku Capricornus uváděl mimo jiné hudbu Claudia Monteverdiho a vytvořil zde skladby, které později zahrnul do své první tištěné sbírky Opus musicum.

Právě skladby vybrané pro třetí koncert v rámci Podzimního festivalu duchovní hudby dobře ukázaly šíři Capricornova hudebního jazyka. Pro jeho duchovní tvorbu je charakteristická mimořádná pozornost věnovaná textu. Hudba není jeho pouhým nositelem, ale prostředkem významového a emocionálního zesílení. Capricornus využívá výrazovou harmonii, hudebněrétorické prostředky i prvky, které mohou působit téměř divadelně. 

Výrazným bodem této části programu byla vokální ciaccona O felix jucunditas. Skladba je založena na stále se opakujícím basovém ostinatu, nad nímž se hlasy rozvíjejí v drobných variacích. Capricornus zde dokázal spojit konstrukční jednoduchost opakovaného sestupného basového motivu s mimořádnou výrazovou živostí. Adam Viktora vedl Ensemble Inégal s jistotou a smyslem pro vnitřní pohyb skladby a umožnil posluchačům vnímat barokní chrámovou hudbu nikoli jako statický monument, ale jako živý, rétoricky působivý hudební tok. 

Jinou stránku Capricornovy tvorby představila Sonata 3. Jeho instrumentální hudba pracuje s osamostatňováním jednotlivých hlasů, předáváním melodických myšlenek mezi nástroji, jejich řetězením a vrstvením. Faktura zůstává přehledná, ale současně je výrazně koncertantní. Jednotliví hráči precizně a zároveň citlivě a s bravurou rozehráli dialog nástrojových hlasů, který patří k nejpřitažlivějším rysům Capricornovy hudby.

Po Capricornově proměnlivé a místy překvapivě živé hudební řeči se dramaturgické těžiště večera přesunulo k Adamu Václavu Michnovi z Otradovic a jeho Missa sancti Wenceslai. Setkali se tak dva přibližně současní autoři, jejichž životní dráhy se zásadně lišily. Zatímco Capricornus zamířil do významných hudebních center za hranicemi českých zemí, Michna zůstal pevně spojen především s Jindřichovým Hradcem, kde působil jako varhaník a současně náležel k dobře situovaným měšťanům. Missa sancti Wenceslai vznikla pravděpodobně v šedesátých letech 17. století a dnes je dochována v Kroměřížském hudebním archivu. 

Michnova figurální duchovní hudba spojuje vokální hlasy s instrumentálním doprovodem a vyznačuje se zpěvnou melodikou, volnější polyfonní fakturou i výrazným smyslem pro dramatičnost zhudebňovaného textu. Již úvodní Kyrie dalo tušit, že půjde o mimořádný posluchačský zážitek. Počáteční motiv Kyrie se znovu ozývá v průběhu mše a nakonec se s krátkou codou vrací v Dona nobis pacem. Mše působí jako sevřený hudební celek, nikoli jako pouhý sled částí a Adam Viktora tuto vnitřní jednotu interpretace taktéž důsledně podtrhl. Michna navíc propojil jednotlivé části opakováním hudebních myšlenek u významově příbuzných textů. Ocenit je třeba také srozumitelnost zpívaného textu.

Hlavní pozornost posluchače tak vyžadovaly hlavně pěvkyně Gabriela Eibenová, Denisa Hanušovská a Anna Moriová. Stejně tak mužská část sólistů, tenoři Ondřej Holub, Filip Šťovíček a basový hlas Tomáš Šelc, podali velmi dobrý výkon a spolu s ženskými interpretkami vytvořili kompaktní celek, a to i ve sborových pasážích. Vše podtrhoval velmi přístupný přednes, což platilo o celém souboru. 

Výjimečnou činí mši také dvojice obligátních koncertantních klarin, kterou v jiných Michnových skladbách nenacházíme. Jejich přítomnost propůjčuje mši slavnostní lesk, ten však nestojí osamoceně. Proti němu Michna staví překvapivě vážný, místy až temný zvukový charakter, vytvářený jak harmonickými prostředky, tak vedením hlasů ve velkých intervalových vzdálenostech a zdůrazněním nižších poloh.

Historická přitažlivost programu sama o sobě ještě nezaručuje jeho koncertní účinek. V tomto případě se však dramaturgický záměr podařilo převést do přesvědčivého hudebního tvaru. Spojení Capricorna s Michnou umožnilo ukázat dvě rozdílné podoby středoevropské hudby 17. století, nadto uvedení Missa sancti Wenceslai dodalo večeru další významovou rovinu. Výkon sólistů, sboru i orchestru byl nejen technicky dokonalý, ale díky vedení Adama Viktory i mimořádně plastický. O úspěchu večera svědčil i nadšený potlesk publika, který byl odměněn drobným přídavkem.