V systému cestování a poznávání světa bývají kraje domácí k naší vlastní škodě často výrazně opomíjeny.  Poutače cestovních kanceláří nabízejí exotické země, poklady světového umění, zážitky ze střech světa a obou pólů. Domácí svět je pak odsunut do oblasti samoobslužných subjektů – v neposlední řadě i proto, že je absolutně neziskový.

To však neznamená, že by nebyl hodnotný a nenabízel mimořádné zážitky. Dokladem toho mohou být sobotní toulky po perlách rozsetých na Drahanské vysočině a v oblasti Moravského krasu, připravené paní Helenou Kopeckou a MUDr. Eliškou Slavíčkovou pro členy a příznivce Literárního klubu Olomouc. Zájezd se uskutečnil v sobotu 17. května, kdy byla mimořádně zpřístupněna i světově proslulá Býčí skala, jedno z neproslulejších sídlišť pravěkého člověka.

Itinerář sobotních toulek obsahoval místa různorodá, ale vždy svébytná a svou historií poučná a inspirativní. Téměř na všech „zastávkách“ bylo patrné, že významná místa jsou spojena s významnými lidmi, s mimořádnou mírou jejich vzdělanosti, ale i s pracovitostí a obětavostí. Pocity marnosti, pochybností nebo dokonce skepse jim pomáhala překovávat naděje, víra a přesvědčení. To je cenné v každé době. Konečně, ani tak nepatrná služba, jako je návštěva takových míst, nemůže pramenit na lidské poušti.
Účastníci toulek poznali moderní kostel v Sanetářově, postavený v letech 1969-1971 podle plánů arch. Ludvíka Kolka a vyzdobený křížovou cestou Mikuláše Medka, kostel sv. Petra a Pavla v Jedovnici s oltářním obrazem Mikuláše Medka a Jana Kolbasy a leptanými skly v oknech kněžiště od Josefa Istlera a mimořádný poutní areál v Křtinách, jehož architektonické řešení od Jana Blažeje Santiniho Aichela dodnes ohromuje.
Ve výčtu navštívených skvostů nemůže být opomenuta Františkova huť v Josefském údolí, nejstarší dochované dřevouhelná huť ve střední Evropě (1748-1877), prohlášená za Národní kulturní památku, pozdněgotický Světelský oltář v Blansku, který je součástí interiéru novogotického kostelíka sv. Barbory, dřevěný kostelík sv. Paraskivy z Podkarpatské Rusi v Blansku, přemístěný do Blanska v roce 1928, a samotná Býčí skála, naleziště lidského sídliště pravěkých lidí, jež svým rozsahem a velkolepostí podzemních prostorů vpravdě každého ohromila.

Povýšenec může poznamenat, že nic z toho nepatří mezi sedm divů světa, ale moudrý ví, že docenit vlastní historii a nepřehlédnout, co vykonala naše předcházející pokolení, patří ke kořenům, z nichž vyroste i naše budoucnost. Takové návraty k sobě nemohou zůstat bez užitku. Vytvořme jim ve svém životě prostor.