Návštěvník baletu či jiného scénického díla se obvykle vypořádá se svou rolí pečlivým sledováním všeho, co se děje na jevišti. Tam je vždy podstata divadelní práce, její výsledek, na němž se ve větší či menší míře podílí dramaturg, režisér, scénograf a všichni další včetně těch, kteří ztvárňují jednotlivé postavy, role. V jejich stínu zůstávají ostatní, kteří o úspěch představení  usilují prostředky nepřímými, například divadelním programem, tvorbou plakátu, obsažnými tiskovými informacemi, popřípadě výstavou. Moravské divadlo Olomouc nepodceňuje ani tyto sféry a využívá osobností, které jsou disponovány k tomu, aby uváděné dílo publiku přiblížily.

V této souvislosti je třeba připomenout zasvěceného a talentovaného recenzenta hudebního divadla Tomáše Lehotského, který již několik let je v Moravském divadle i mezi jeho tradičním publikem vnímán jako studna moudrosti. Prokázal to i v případě nastudovaného baletu A. Ch. Adama Giselle, k jehož uvedení připravil encyklopedicky pojatý program a velmi podrobnou výstavu z historie tohoto díla. Program i výstava by mohly být přípravnou fází k sepsání obsáhlé studie. Lehotský ví vše o jeho vzniku, o jeho proměnách, o vytvořených variantách, zná celou životní pouť skladatele, libretistů, je podrobně poučen o hlavních představitelkách, o jednotlivých představeních, o romantické podobě baletu v době jeho světového uvedení, ale i o jeho proměnách v letech následujících.

Tak jako sportovní fanda zná Zátopka, ale nezná už ani jeho největšího soupeře, běžný divadelní fanoušek si vzpomene na Adolpha Charlese Adama, zatímco po ostatních beznadějně v paměti pátrá. Tomáš Lehotský to ví a programem i výstavou pomáhá: A tak představuje zvučná jména typu Jules-Henri Vernoy de Saint-Georges, Théophile Gautier, Jean Goralli, Jules Joseph Perrot, Marius Petipa, Carlotta Grisi, Olga Spesivcevová, Adéle Dunilâtre, Tamara Karsavina, Václav Nižinski.... A všechno doplňuje texty, dobovými fotografiemi, originálními programy z Paříže a dalších metropolí... nechybějí lilie a další romantické vybavení. Čtyřiadvacet stran divadelního programu, šestnáct výstavních panelů na sloupech ve foyer.

To je obdivuhodné dílo. Asi největší, jaké kdy vědecky orientovaný přírodovědec ve stánku olomoucké Thálie vytvořil. Nepochybně by vše mělo být zdokumentováno a archivováno. Těžko se kdy vyskytne další, kdo by byl ochoten cestu k takovému dílu divadelními archivy znovu podstoupit.

Jen jeden zádrhel radostná, byť klopotná práce Tomáše Lehotského má: v programu se bílá na cínu špatně čte, ve foyer se na panelech divák (zejména malého vzrůstu) navíc nesnadno orientuje. Tomáš Lehotský totiž nevytvořil dílo ledajaké... K jeho percepci je však třeba znát daleko víc než obdivovat Thálii.