Druhá polovina Podzimního festivalu duchovní hudby odstartovala ve středu 3. října v prostoru kaple Božího Těla na jezuitském konviktu. Program koncertu zaměřený na komorní instrumentální hudbu vrcholného baroka přinesl svěží vítr až z daleké Francie.

Vrcholné baroko v hudbě bývá často nazýváno také jako období rokoka nebo tzv. galantní styl v hudbě. V kompoziční praxi to znamená, že komplikovanost kontrapunktické sazby středního baroka ustupuje do pozadí a větší důraz je kladen na melodii, citovost a větší srozumitelnost. Vzniká tak řada děl menších cyklických forem a zpěvných melodií.

Večerní koncert byl zcela v režii čtyřčlenného souboru Récréation de musique Ensemble. V obsazení housle (Magdalena Malá), hoboj (Martin Daněk), violoncello (Jan Zemen) a cembalo (Monika Knoblochová) se ansámbl zaměřuje na poučenou interpretaci hudby vrcholného baroka a raného klasicismu. Mladí hudebníci mají za sebou bohatou koncertní činnost a působí nejen jako komorní, ale také sóloví hráči. Pro středeční podvečer hudebníci sestavili program složený ze čtyř několikavětých skladeb, které měly společného jmenovatele – místo svého vzniku – Paříž. Skladby nejsou sice duchovní ve smyslu vztahu k Bohu, ale jsou výtvorem lidského ducha, a tím pádem mohou být vyjádřením Boží dokonalosti.

Hlavním představitelem galantního stylu je Francois Couperin, le Grande, jehož 1. Královským koncertem soubor zahájil francouzský večer. Přes nepatrnou počáteční nejistotu v první větě, kde oba melodické nástroje hrají unisono, takže jsou slyšitelné jakékoliv intonační nuance, se však podařilo vyjádřit slavnostní charakter pomalé úvodní věty. Sólově se hoboj představil v Sonátě g-moll Nikolase Chédevilleho, komponovanou původně pro francouzské dudy, musette. Nádherně tvarované fráze pomalých vět, práce s jemnými odstíny dynamiky na dlouhých tónech, široce klenuté melodie a virtuozita v závěrečné větě nasvědčovaly tomu, že Martin Daněk skutečně mistrně ovládá svůj nástroj.

Následující opusy od Georga Philippa Telemanna (Pařížský kvartet č. 12 e-moll) a Jean-Marii Laclaira (Premiere Récréation de musique op. 6) rovnocenně zapojily oba melodické nástroje. Promyšlená a pracovaná artikulace ve všech partech svědčila o pečlivém nastudování každého tónu a dala tak prostor k výstavbě dynamických kontrastů do maximálních odstínů. Melodie tak byly plastické a zajímavé. Maximální souhra všech členů ansámblu byla nejmarkantněji slyšitelná v Pařížském kvartetu, kde na sebe všechny nástroje navazovaly v drobných úsecích melodií, či vzájemně tvořily dialogy. Zde tak vznikl malý prostor i pro hráče continua Jana Zemena, který se mohl prosadit i jiným způsobem než jen ve spojení s cembalem. Housle v rukou Magdaleny Malé hrály s lehkostí a samozřejmostí a citlivě pracovaly s výstavbou malých frází. Pro hráče continua nebyl zvolený repertoár úplně jednoduchou záležitostí. Hustá harmonická sazba a hra prakticky bez zastavení neumožňovala ani relativní odpočinek. Nicméně i přesto se instrumentalistům podařilo udržet náboj v rychlých částech a napětí v těch pomalých. Cembalistka Monika Knoblochová nápaditě dotvářela harmonickou strukturu a obohacovala ji o mnohačetné ozdoby.

I přesto, že intrumentalisté hráli na moderní hudební nástroje, jejich výkon všechny přesvědčil o hlubokých znalostech autentické interpretace a vysokých hráčských dovednostech. To vše podpořil prostor kaple, akusticky přívětivý pro toto komorní obsazení.