"Návštěvníci v chladných měsících také nepřijdou zkrátka. Připravili jsme pro ně snížené vstupné," říká Pavel Javůrek, vedoucí marketingového oddělení, jehož objektivem se letos podařilo zachytit skutečné zimní poklady.

Domovem vlka Hudsonova je okolí Hudsonova zálivu, oblasti Kanady. Na jihu obývá lesy, na severu rozsáhlé pustiny pokryté sněhem a ledem. V zimních měsících v jeho domovině teploty padají až k -40 °C, proto jsou pro něj i velmi náročné cesty za potravou. Kozorožci kavkazští se během kruté zimy sdružují na slunných svazích, v zimě se ale velmi těžko dostávají k travinám díky až 35 cm vysoké vrstvě sněhu. Makaci červenolící si dokáží poradit s rozmanitými teplotami, nejsou pro ně výjimkou i takové, které se pohybují okolo -15 °C. Jelikož si v chladném období svedou vyhrabat potravu z pod sněhu, v angličtině se jim říká sněžní opice. Sobi polární žijí všude kolem severního polárního kruhu v Severní Americe na Aljašce a v Kanadě, ve Skandinávii a v severní části Ruska, v místech, kde teploty mohou klesat až k -50 °C. V přírodě během zimy mohou samci, samice i mláďata přijít až o 30 % tělesné hmotnosti. Tygr ussurijský, obyvatel východního Ruska v blízkosti řeky Ussuri velmi dobře zná nehostinné oblasti a spolu s nimi zimní teploty spadající až -45 ̊C. Mohutné tlapy proto používá coby sněžnice a uvítá i 5 cm tukový polštář v oblasti břicha, který ho před chladem chrání.

V přírodě se levhart mandžuský vyskytuje pouze na Dálném východě, kde obývá nedotčené lesy. Jedná se o nejseverněji žijící poddruh. Jako jediný poddruh levharta přežije jak v letním horku, tak v extrémní zimě - jeho srst v tomto období dosahuje délky až 7,5 cm. V jeho domovině v zimním období klesají teploty hluboko pod bod mrazu. Pižmoň se vyskytuje v oblastech tunder a arktických stepí za severním polárním kruhem. V těchto místech tropy očekávat nelze. V současné době jsou pižmoni ohroženi i globálním oteplováním. Jestliže se v oblasti jejich výskytu přežene déšť, promokne jim srst, následně mohou přimrznout a vzniklý ledový krunýř zároveň zároveň znemožňuje přístup k potravě. K tomu však v zahradě dojít nemůže. Tlapy rysa karpatského jsou poměrně velké, zabraňují mu, aby se při svých toulkách zasněženými oblastmi propadal do hlubokého sněhu. Během zimy srst na tlapách ještě zhoustne, zvětší se tak jejich plocha a tím i schopnost rysa pohybovat se po sněhu. V České republice bychom ho mohli spatřit zejména v oblastech Beskyd a Šumavy.