Sto třicet osm kilometrů. Je to vzdálenost z Olomouce do Pardubic. Přesně tolik má k dnešnímu dni na kontě náš tým. Končí třetí týden našeho tréninku a mně se to zdá vcelku slušné. Zatím si netroufáme na o moc víc než pětikilometrové výklusy, ale všichni tak nějak pociťujeme, že se nám lepší fyzička. A že ten půlmaraton snad zvládneme.

Největším problémem nejsou nohy ani dýchání. Nejvíc nás trápí čas. Ono to totiž není jenom tak, najít si tu půlhodinku čtyřikrát týdně, protože to nemůže být jen tak ledajaká půlhodinka. Nesmíte být ani najezení, ani moc hladoví. Nesmíte být moc unavení po práci. Musíte se mít kde převléct a osprchovat… Ráno by to šlo, ale komu se chce brzo vstávat? A večer je zase tma… První týdny našeho (znovu)objevovaného sportovního života jsou proto hlavně ve znamení hledání chvilky a občas i potlačování výmluv. Jenže s tím se počítalo a couvnout není kam, což je dobře.

Běháme hlavně samostatně. Najít čas, kdy se můžeme sejít společně, se podaří docela vzácně. Středa byla výjimka, kromě Terezy, která uvízla v práci, jsme byli kompletní i s trenérem Alešem. Vyrazili jsme tentokrát do černovírského lesa. Vedou tam příjemné cesty a na rozdíl od Hejčínských luk si tu nepřipadáte jako na sportovním Václaváku. Běhá se tu vážně hezky, jen z města sem musíte dojet barbarsky autem. (Pokud tedy nemáte takovou kondičku, že k příjemnému proběhnutí lesem přidáte ještě čtyři kilometry cesty sem a další čtyři zpáteční. I to nás už brzy čeká.) Koleno mě už bolet přestalo, začínají se ale ozývat jiné části. Aktuálně levé chodidlo, ale snažím se to ignorovat. Ono si to tělo musí zvyknout…

Probíháme kolem vodárny a já trochu vyzvídám. "Vůbec mě nebolí nohy, ale mám potíže to udýchat," svěřuje se Daniela, která z nás sportuje nejvíc, a proto mě to docela překvapuje. "Dám tak dva kilometry a musím se zastavit, malinko si odpočinout a můžu dál…" vysvětluje, ale vzápětí mává rukou, že to bude dobré. Dává tomu hodně: před běháním byla cvičit a o víkendu na ni čeká padák. Zatím má na kontě uběhnutých dvacet sedm kilometrů a na rozdíl ode mě a Honzy se kamarádí s pípajícím sporttesterem. "Běhat chodím ráno i po práci, jak mi to vyjde…" krčí rameny. Jít na to úplně systematicky nejde. To mi potvrzují i ostatní. Horší to bude, až nám Aleš navýší tréninkové dávky. Od Honzy nevyzvídám, protože on se nadšeně o svých zážitcích rozepsal, čímž mi ulehčil práci. Jeho zajímavé povídání vyjde během příštího týdne jako samostatný díl. Mimochodem, naběhanými kilometry už útočí na padesátku! S Terezou si aspoň píšeme. "Teď už si držím tempo a běhám přes oba parky i do kopečků, potřebuju k tomu dobrou hudbu a pak to jde samo," svěřuje se a dodává, že jen s tím časem je to horší. "Snad se to postupně ustálí. Fyzičku mám už rozhodně lepší, nic mě nebolí a všichni mi tvrdí, že jsem zhubla," píše. Taky běhání kombinuje s dalšími sporty a včera pokořila třicítku.
A jak se na naše dosavadní výkony dívá Aleš? Chvilku mlčí, pak se na mě v šeru lesní cesty usměje a říká: "Napiš tam, že jsem spokojený." Tak to tedy píšu, ale zároveň rozumím, že je potřeba trochu přitvrdit. Z půlhodinky se brzy bude muset stát hodinka. Ale v klidu. Zbývá ještě 85 dnů. Až budu za týden touto dobou psát další díl, doufám, že už doběhneme aspoň na dohled Prahy. Znamená to, že zvýšíme počet kilometrů na jeden trénink z pěti na osm. Dáme to?